Po Kristově nanebevstoupení se křesťanství rychle šířilo do celého světa. Přispělo k tomu i státní zřízení římské říše. Ve státě žilo mnoho různých národů a řečtinou se dalo dorozumět všude. Apoštolové hlásali evangelium v hlavních městech jednotlivých oblastí a odtud se křesťanství šířilo do okolí. Mezi církevními osadami požívaly největší vážnosti ty, které byly založeny od apoštolů. Z nich vynikají Jeruzalém, Antiochie, Alexandrie a Řím. Později se k nim připočítává také církev v Cařihradě. Biskupové těchto měst se nazývali patriarchové.
Dne 10.8.70 byl dobyt Římany Jeruzalém a zničen chrám. Více než devadesát tisíc Židů bylo odvedeno do otroctví. R. 135 se Židé ještě jednou vzbouřili, pod vedením Bar Kochby, který se vydával za Mesiáše. Byli však opět přemoženi, země zpustošena a místo Jeruzaléma vybudováno pohanské město Aelia Capitolina. Židovský stát zanikl, Židé byli rozptýleni mezi národy, zanikly starozákonní oběti, a tím i kněžský stav.
Římané se chovali k šířícímu se křesťanství nejdříve lhostejně, ale brzy se stali jeho úhlavními nepřáteli. Křesťané byli vyhlašováni za velezrádce a nepřátele vlasti, protože odmítali vzdávat císaři božskou poctu a vyhýbali se pohanským obětem. Kdykoli postihla zemi nějaká katastrofa, dávali za ni pohané vinu křesťanům, protože prý rozhněvali bohy.
Pronásledování bylo dvojího druhu: buď lid vraždil křesťany o své újmě, nebo nařízení vyšlo od císaře. Podle sv. Augustina počítají historikové deset pronásledování křesťanů:
1. Za císaře Nerona (54-68) vyhořela r. 64 velká část Říma. Aby císař odstranil pověst, že dal sám město zapálit, vyhlásil za původce požáru křesťany. Tu nastalo nelidské pronásledování. Lid se vrhl na křesťany, křižoval a stínal je, obkládal smolou a v noci zapaloval, aby osvětlovali císařské zahrady.
Mučedníci: Petr a Pavel, Filemon,...
2. Když se císař Domicián (81-96) dozvěděl, že křesťané mluví o království Kristově, dal je pronásledovat. Nechal také usmrtit Davidovy potomky, kterých se dopátral.
Mučedníci: Linus, Kletus, Apolinář, Irena, Pankrác,...
3. Aby císař Traján (98-117) zachránil pohanství, vydal zákon, kterým zakázal zavádět nový kult bez státního svolení. Další jeho nařízení se zaměřovalo proti tajným spolkům. Obou zákonů bylo užito proti křesťanům.
Císař Hadrián (117-138) vydal r. 125 zákon, o němž se zdálo, že přinese úlevu. Poručil, aby křesťané nebyli trestáni na hrdle, kromě případu, že jsou usvědčeni ze zločinu. Tohoto ustanovení však nebylo dbáno.
Mučedníci: Simeon Jeruzalémský, Ignác Antiochijský, Kliment, Eustatij Plakida, Žofie,...
4. Císař Marcus Aurelius (161-180) vydal nařízení, aby křesťané byli vyhledáváni a obžalováváni z bezbožectví a různých zločinů.
Mučedníci: Polykarp, Anicet, Cecilie,...
5. Císař Septimus Severus (193-211) přikázal r. 202, aby nikdo nepřestupoval ke křesťanskému nebo židovskému náboženství. I tento zákon dal podnět k pronásledování.
Mučedníci: Perpetua a Felicita, Viktor I., Valentin, Urban I.,...
6. Maximian Thrák (235-238) vydal zákon, aby byli usmrceni církevní představitelé. Pronásledování se však rozšířilo na všechny křesťany.
Mučedníci: Barbora,...
7. Mezi nejkrutější pronásledovatele křesťanů patří Decius (249-251). Pronásledování na sebe vzalo jinou podobu. R. 250 vyšlo nařízení, aby se všichni křesťané v říši zřekli víry. Kdo by neuposlechl, měl k tomu být donucen mučením. Biskupové měli být ihned usmrceni. Pronásledování, které se rozpoutalo, převyšovalo svou krutostí všechna dosavadní. Celé obce se musely dostavit k obětování modlám. Kdo uprchl, ztratil majetek.
Deciova vláda byla krátká, ale jeho nástupce Gallus (251-253) pokračoval v pronásledování stejnou měrou dále.
Mučedníci: Tryfon, Kryštof, Viktorie, Agáta, Saturnin, Albína,...
8. Císař Valerián (253-260) vydal r. 257 edikt, jímž měli být všichni biskupové a kněží posláni do vyhnanství a pod trestem smrti bylo věřícím zakázáno konat schůzky k bohoslužbám a vstupovat na křesťanské hřbitovy. R. 258 nařídil druhým ediktem, aby byli biskupové a věřící usmrcováni a aby jim byl zabaven majetek.
Mučedníci: Eugenie, Nikefor, Vavřinec, Agripina, Anastázie, Narcis, Felix,...
9. Císař Aurelián (270-275) chtěl být nazýván „Pán a bůh náš“. Proto vydal rozkaz, aby byli křesťané pronásledováni.
Mučedníci: Konon, Mamant, Trofim, Priscilla,...
10. Skoro dvacet let měli křesťané volnost. Byli ve vysokých státních funkcích, měli nádherné chrámy, konali veřejně bohoslužby. Na popud pohanských kněží začal r. 303 císař Dioklecián (284-305) krutě pronásledovat křesťany. Vydal proti nim čtyři edikty. Nejdříve nařídil zbořit chrámy, spálit posvátné knihy a zbavit křesťany všech občanských práv. Druhým ediktem nařídil uvěznit duchovenstvo. Ve třetím dal zajatým na vybranou: buď odpadnout od víry, nebo být mučen. Čtvrtým nařídil, aby všichni křesťané buď obětovali modlám, nebo byli zabiti. Výnosy byly přesně dodržovány.
Tehdy byla římská říše rozdělena na dvě části. Na východě vládl v Nikomedii Dioklecián a místocísař Galerius, nepřítel křesťanů. Na západě vládl v Miláně Maximian a místocísař Konstantin Chlorus, který byl křesťanům nakloněn. Proto bylo pronásledování na východě větší než na západě. R. 305 se Dioklecián a Maximián vzdali vlády a nahradili je spolucísařové. Konstantin křesťany nepronásledoval, ale Galerius proti nim zuřil dále. Po Galeriovi nastoupil na východě císař Maximin Daja, který v pronásledování pokračoval.
Mučedníci: Saturnin, Teodora, Kateřina Alexandrijská, Petr Alexandrijský, Prokop, Pamfil, Pelagia, Fevronia, Sergij a Bakchus, Severián, Jiří, Blažej, Teodor Tiron, Teodor Stratilát, Vít, Kosma a Damián, Varlaam, Cyprián a Justina, Panteleimon, Lucie, Markéta, Kristina, Anežka, Sebastián, Bonifác, Januarius,...
Po smrti Konstantina Chlora se stal r. 306 císařem západní říše jeho syn Konstantin Velký. Jeho místocísař Maxencius chtěl však být sám císařem, a proto proti němu vytáhl do boje. R. 312 zvítězil Konstantin u Milvijského mostu nad mnohem silnějším Maxenciovým vojskem. R. 313 vydal se svým švagrem Liciniem památný milánský edikt, kterým dává Církvi svobodu. Licinius se ale ediktem neřídil a pronásledoval křesťany na východě dál. Teprve po Konstantinově vítězství nad Liciniem r. 323 nastal na východě klid.
R. 330 přeložil Konstantin své sídlo z Říma do Cařihradu, který vystavěl.
Křesťanství se však nešířilo jen v římské říši. Do Habeše přinesl víru Frunencius. V Iberii hlásala Krista Nina a v Arménii Řehoř Arménský.
V Persii bylo již ve 4. st několik biskupství, ale zlé časy tam křesťanům začaly za krále Sapora II., který byl horlivým vyznavačem zoroastrismu. Kromě toho mu židé a mágové namlouvali, že místní křesťané udržují vlastizrádné styky s římskou říší. Z toho vzniklo r. 343 velké pronásledování křesťanů.
Svatí:Frunencius, Nina, Řehoř Arménský, Mesrop,...
Mučedníci: Jonáš, Miles, Simeon Perský, Jakub Perský, Anastázius,...
Po smrti Kontantinových synů nastoupil na císařský trůn jeho synovec Julián, který odpadl veřejně k pohanství. Proto se nazývá „Apostata“. Vytkl si dvojí cíl: zničit křesťanství a vzkřísit a zvelebit pohanství. Církev se nesnažil zlikvidovat fyzicky, ale spíše duchovně. Vylučoval křesťany z úřadů, nedovoloval jim studium na školách, olupoval chrámy a duchovenstvo o jejich práva a rozněcoval spory mezi křesťany.
Mučedníci: Domicius, Zuzana, Porfyr,...
Nástupci císaře Juliána Apostaty byli Jovian, Valentinian, Valens, Gracian, Teodósius I. a jeho synové Honorius a Arkadius. Všichni byli křesťané, ale někteří z nich se přidržovali herezí. Císař Teodósius I. (378-395) zakázal všechny druhy modloslužby. Pohanství vymizelo. Teodósius rozdělil říši mezi své syny: Arkádius (395-408) obdržel východ, Honorius (395-423) západ, který se začal zmítat pod náporem germánských národů.
I v samém lůně Církve povstali nepřátelé: bludaři a rozkolníci. Způsobili větší škodu než pronásledování.
Gnostikové si připisovali vyšší vědění, než poskytuje křesťanské zjevení. Perská forma gnosticismu se nazývá manicheismus.
Montanisté zavrhovali křesťanskou mravouku jako příliš mírnou. Učili, že církev má jen svaté členy a kdo se dopustil hříchu, musí z ní být vyloučen (novaciáni).
Na východě vznikaly bludy, které se týkaly osoby Ježíše Krista a svatého Ducha.
Největší zmatek způsobil alexandrijský kněz Árius. Učil, že Kristus není Bohem, ale jen nejvznešenějším stvořením. Stal se bohem teprve tehdy, když mu Bůh udělil božskou důstojnost. Tento blud byl odsouzen na I. církevním koncilu v Nicei r. 325. Sněm definoval, že Kristus je téže podstaty jako Otec. Arianismus zanikl v sedmém století.
Cařihradský patriarcha Macedonius upíral božství svatému Duchu, ale jeho blud byl odsouzen na II. všeobecném koncilu v Cařihradě r. 381..
Cařihradský patriarcha Nestor tvrdil, že Panna Maria byla pouze matkou člověka Ježíše, se kterým se teprve při křtu v Jordáně spojil boží Syn. Proto se Panna Maria nemá nazývat Bohorodička. Toto učení bylo zavrhnuto III. všeobecným koncilem v Efezu r. 431.
Archimadrita Eutyches z Cařihradu začal učit, že Kristus měl jen jednu přirozenost, a to božskou - monofyzitismus. Církev však na VI. koncilu v Chalcedonu r. 451 prohlásila, že v Kristu jsou dvě přirozenosti, božská i lidská, a to v jediné božské osobě.
Na V. církevním koncilu v Cařihradě byly zavrženy spisy, které obsahovaly bludy podobné bludu Nestorovu.
Svatí: Eusebius Samosatský, Spiridon, Damas, Alexij, Martin, Servác, Pavel vyznavač, Flavián, Melecius,...
Církevní otcové: Atanáš, Bazil Velký, Řehoř Teolog, Jan Zlatoústý, Cyril Alexandrijský, Cyril Jeruzalémský, Řehoř Nisský, Efrém Syrský, Ambrož, Augustin, Jeroným, Hilarius,...
V době, kdy byli křesťané pronásledováni pro víru, odcházeli mnozí z nich do pouště, aby se tam ukryli a aby daleko od hluku světa sloužili v samotě Bohu. Zabývali se modlitbou a ruční prací. Nazýváme je poustevníky (eremity, anachorety). Nejdříve žili každý sám (Pavel Tébský), pak se sdružovali do společnosti a žili podle jistého pravidla a volili si svého představeného (mnichové). Za jejich zakladatele se považuje sv. Antonín, který je poprvé spojil v jedinou společnost. Poustevnické osady se nazývaly lávry. V jediný celek pod jednou střechou (klášter) spojil poustevníky sv. Pachomius, který jim předepsal pravidla společného života (cenobité). Kolébkou mnišství je Egypt.
Mnichové: Pavel Tébský, Antonín, Pambo, Ammonius, Pafnutij, Onufrij, Arsenius, Agato, Pimen, Pachomius, Makarius Velký, Mojsej Murín, Makarius Alexandrijský,...
Z Egypta přinesl mnišství na východ sv. Hilarion. Sv. Bazil sepsal pravidla, která jsou dodnes základem pro východní mnišství. Baziliáni se rozšířili do Řecka, jižní Itálie a Španělska. Nejznámější baziliánskou osadou je hora Athos. Z Řecka přišli baziliáni na Rus a kyjevská Pečerská lávra se stala kolébkou všech ostatních klášterů na Rusi.
V Sýrii vznikl ještě jiný druh mnišství. Někteří poustevníci se rozhodli vést zapíravý život na sloupech. Nazývají se stylité.
Mnichové: Hilarion, Hesychius, Teoktist, Zosima, Sáva, Eutimius Velký, Kiriak, Dositej, Abrahám, Dorotej, Nil Sinajský, Jan Klimakos, Marie Egyptská, Paladius,...
Stylité: Simeon, Lukáš, Daniel, Teodul,...
Na západ přinesl zprávy o mnišském životě sv. Atanáš, který sepsal život sv. Antonína. Na rozdíl od východního rozjímavého mnišského života uložil zakladatel západního mnišství sv. Benedikt bratřím, aby se vedle modliteb a askeze věnovali i práci.
Mnichové: Benedikt, Hilarius, Maurus, Placidus, Scholastika,...
Když začali monothelité hlásat učení, že v Kristu je jen jedna vůle, jako první se proti tomu postavil jeruzalémský patriarcha sv. Sofron. Cařihradský patriarcha Sergius se snažil římského papeže Honoria (625-638) přesvědčit, že jde o spor ve slovech. Císař Heraklius vydal výnos, kterým nařídil učit jen o jediné vůli v Kristu. Římský papež Martin I. blud zavrhl a vyhlásil klatbu nad všemi monothelity. Blud byl odsouzen i na VI. církevním koncilu v Cařihradě r. 680, kde bylo stanoveno, že v Kristu jsou dvě vůle, božská a lidská, a to tak, že lidská vůle je podřízena jeho božské vůli.
Vyznavači: Martin I., Maxim Vyznavač,...
V 8. st. začali vystupovat někteří byzantští císařové proti starému církevnímu obyčeji - úctě ikon, kterou prohlásili z nevědomosti za modloslužbu, jako by se obrazům vzdávala božská pocta. Tento blud se nazývá obrazoborectví (ikonoklasmus).
Císař Lev III. Isaurský (717-741) vydal edikt, kterým nařídil odstranit z chrámů ikony a zakázal jejich úctu. Edikt vyvolal velký odpor. Za úctu obrazů se postavili papež Řehoř II., cařihradský patriarcha German, Jan Damašský, ap. Nástupcové císaře Lva III. Konstantin V. Kopronim (741-755) a Lev IV. postupovali proti úctě ikon stejně krutě.
Teprve císařovna Irena zastavila pronásledování. Na VII. všeobecném koncilu v Nicei r. 787 bylo obrazoborectví zavrženo a úcta ikon schválena. Pronásledování však pokračovalo ještě za císařů Lva V. Arménského (813-820), Michaela Balba (820-829) a Teofila (829-842). Teprve císařovna Teodora uvedla r. 842 v platnost usnesení nicejského koncilu. Na památku vítězství nad ikonoklasmem byl ustanoven svátek v první neděli Velkého postu.
Svatí: Teodósia, German, Jan Damašský, Nikefor, Teodora, Teodor Studita,...
Odlišný náboženský vývoj na východě a západě, rozdílná mentalita i politické podmínky vedly k vzájemnému se odcizení Říma a Cařihradu.
R. 858 protiprávně sesadil císař Michal III. cařihradského patriarchu Ignáce a dosadil na jeho místo Fócia. Protože Řím se zásahem nesouhlasil, začal mu Fócius vytýkat, že prý porušil apoštolskou víru. Spor byl ukončen na VIII. církevním koncilu v Cařihradě r. 869, ale propast se dále zvětšovala.
Nepřešlo ani dvě stě let a spor vypukl ještě ostřeji. R. 1053 opakoval cařihradský patriarcha Michal Caerularius Fóciovy obžaloby proti Římu. Když r. 1054 nedovolil římským legátům sloužit v Cařihradě sv. liturgii, položili tito na hlavní oltář chrámu Boží Moudrosti bulu, kterou patriarchu exkomunikovali. I když se klatba týkala jediné osoby, vyvolala církevní rozkol mezi východem a západem. Pozdější pokusy o sjednocení na II. lyonském (1274) a florentském (1439) koncilu již nebyly schopny trvale rozkol odstranit.
Když se Germáni za doby stěhování národů usadili v římských oblastech, zaujali po nich území Slované.
Jako první poznali křesťanství Chorvaté, kteří je přijali od domácího obyvatelstva. U Srbů počalo křesťanství rozkvétat za krále Štěpána Nemanji (+ kolem 1200) a za arcibiskupa sv. Sávy (+1237). V Srbsku mezi sebou zápasily dvě strany: katolická a pravoslavná. Nakonec tam převládl směr pravoslavný. Bulhaři, národ uralsko-čudského plemene, přijali křesťanství v 9. st. Prvním bulharským knížetem, který přijal křest, byl Boris, kolem r. 864. Ve 13. st. se Bulhaři odtrhli od jednoty s Římem a přidali se k rozkolu.
Moravané poznali křesťanství od sousedních Franků. To však zapustilo na Moravě kořeny až za působení sv. Cyrila a Metoděje, kteří uvedli do liturgie slovanský jazyk. Po Metodějově smrti vzniklo pronásledování přívrženců slovanské liturgie, kteří byli ze země vyhnáni. Vpádem Maďarů na Velkou Moravu zanikl i arcibiskupský stolec na Velehradě.
Svatí: Konstantin a Metoděj, Gorazd a druhové
Český kníže Bořivoj byl r. 874 na Velehradě, kde přijal od sv. Metoděje křest. Zdá se že i sám Metoděj zavítal do Čech. Bořivojovi synové Spytihněv (894-912) a Vratislav (912-925) pečovali o rozkvět křesťanství v říši. Kníže sv. Václav volal do země křesťanské věrozvěsty. Za knížete Boleslava II. (967-999) bylo v Praze založeno biskupství, které bylo podřízeno mohučskému arcibiskupství. R. 1063 bylo zřízeno biskupství v Olomouci. Kníže Břetislav I. založil Sázavský klášter se slovanskou liturgií, jehož prvním igumenem se stal sv. Prokop. Za Břetislava II. byli z kláštera r. 1096 slovanští mnichové vypuzeni a jejich místo zaujali mnichové latinští.
Svatí: Ludmila, Václav, Ivan Český, Prokop Sázavský
Slováci tvořili původně s Moravany jeden národ, a proto jsou dějiny jejich prvotního křesťanství shodné s dějinami Moravanů. Po vpádu Maďarů do Uher se Slováci stali jejich poddanými, ale předávali jim křesťanství. Na Slovensku bylo založeno kolem osmdesáti klášterů, jejichž centrem se stal klášter na hoře sv. Martina (jižně od Rábu). Slováci byli připojeni k metropoli v Ostřihomi.
Svatí: Svorad a Beňadik, Bystrík, Mojsej Uhrin
Maďaři, národ uralsko-čudský, se přistěhovali do Uher kolem r. 896 a r. 906 vyvrátili Velkomoravskou říši. Za krále sv. Štěpána (995-1038) bylo v Maďarsku křesťanství zavedeno všeobecně.
Svatí: Štěpán, Gisela, Emmerich, Ladislav, Maurus,...
Poláci získali první zprávy o křesťanství od sv. Metoděje. Když se česká kněžna Doubravka provdala r. 965 do Polska, přivedla s sebou i křesťanské kněze. Metropole byla zřízena ve Hnězdně a prvním arcibiskupem se stal bratr sv. Vojtěcha - sv. Radim.
Svatí: Radim, Stanislav, Benedikt,...
Polabští Slované jsou hlavně Srbové, Lutici a Bodrci. O jejich pokřtění usilovali němečtí králové, kteří se snažili i o jejich podmanění. Nakonec byla v Magdeburgu zřízena metropole. Po dvě stě třiceti letech zoufalého zápasu byli Polabští Slované od Němců podrobeni, pokřtěni a později i poněmčeni.
Svatí: Godšalk, Ansverus, Beno,...
Rusové poznali křesťanství při svých nájezdech do byzantské říše. Kněžna Olga byla v Cařihradě pokřtěna. Prvním křesťanským panovníkem byl sv. Vladimír (980-1015). Za jeho syna Jaroslava (1019-1054) byl Kyjev povýšen na metropoli. V této době vznikl i nejvýznamnější klášter na Kyjevské Rusi - Kyjevsko-pečerská lávra. Když nastal v Cařihradě r. 1054 církevní rozkol, zůstala ruská církev spojená s Římem. Ba kníže Izjaslav (1054-1078) učinil svou zemi papežským lénem. Teprve kyjevský metropolita Nikefor (1104-1121) začal pracovat na rozkolu. V 15. st. přerušili Rusové styky s římskou církví. R. 1588 dosáhli vytvoření vlastního patriarchátu, který se za cara Alexeje Michajloviče (1645-1676) úplně osamostatnil od Cařihradu.
Svatí: Olga, Vladimír, Boris a Gleb, Anton Pečerský, Teodós Pečerský, Nestor, Sergij Radoněžský,...
R. 1386 osvobodil Vladislav II. Litvu od Mongolů a spojil ji s Polskem. Současně přijali Litvané i katolickou víru. R. 1458 bylo se souhlasem papeže Pia II. obnoveno metropolitní sídlo v Kyjevě a zřízena další biskupství (Polock, Vladiměř, Brest, Luck, Chelm, Turov, Smolensk, Přemyšl, Lvov). První metropolité zachovávali spojení s Římem. Ale již Jonáš II. zabředl r. 1520 v rozkol.
Teprve za polského krále Zikmunda III. (1587-1632) nastal obrat. Jezuité otevřeli školu ve Vilně. Kyjevský metropolita Michael Rahoza konal r. 1595 synodu v Brestu a poslal do Říma posly za příčinou uskutečnění jednoty. Papež Klement VIII. přijal tuto zprávu s nevýslovnou radostí a unii schválil bulou „Magnus Dominus“. Unie byla potvrzena před římským legátem a králem Zikmundem na sněmu brestském 8.10.1596.
Mučedníci: Josafat Kuncevič, Ondřej Bobola