Pocházel ze Španělska. V mládí se přestěhoval do Říma. Za papeže Sixta II. se stal diakonem. Jeho hlavním úkolem byla starost o chudé a nemocné. Spravoval též církevní majetek.
Za Valeriánova pronásledování byl Sixtus zajat a odváděn do vězení. Vavřinec k němu přiběhl a chtěl trpět s ním. Papež mu předpověděl, že jej bude za tři dny následovat. Po Sixtově smrti prodal Vavřinec všechno církevní jmění a peníze rozdal chudým.
Císařský náměstek věděl o Vavřincově funkci a domníval se, že Církev vlastní velké bohatství. Proto si diakona zavolal a žádal jej, aby z církevního majetku pomohl trpící říši. Vavřinec prohlásil, že Církev je velmi bohatá a na světě není nikdo bohatší nad ni. Pak pozval náměstka, aby se přišel podívat.
Když vladař přišel, shromáždil Vavřinec všechny chudé a ubohé. Pak je náměstkovi ukázal se slovy: „Hle, toto je bohatství naší Církve. Zlato, po kterém toužíš, je statkem pomíjejícím, ale našimi poklady jsou ctnosti a dobré skutky, které nepomíjejí.“
Náměstek se rozzuřil a nazval Vavřince zlosynem. Pak jej dal bičovat, natáhnout na skřipec a nakonec pálit na rozžhaveném roštu. Mučedník snášel utrpení tiše a zmužile. Když bylo jeho tělo na jedné straně již téměř uškvařeno, řekl vladaři: „Dej mě obrátit, neboť na této straně jsem již dost upečen.“ Jeho prosbu splnili. Po chvíli řekl opět: „Nyní jsem již dost upečen. Máš-li chuť, jez!“ Pak se začal modlit a během modlitby vypustil duši (10.8.258).
Vavřincova smrt způsobila obrácení velkého počtu pohanů. Nad jeho hrobem se událo mnoho zázraků. Císař Konstantin Velký dal nad mučedníkovým hrobem vybudovat velký chrám sv. Vavřince.