Narodil se v Ptinaporu v Egyptě kolem r. 301. Jeho otec byl knězem. V mládí pásl Makarius stáda. Když dospěl, chtěl se stát mnichem, ale rodiče jej donutili, aby se oženil. S manželkou však žil jako se sestrou. Několik dní po svatbě mu žena zemřela a brzy ji následovali i rodiče. Makarius se pak na radu jednoho starce usadil nedaleko města. Biskup jej zde vysvětil na klerika pro místní chrám, ale Makarius po několika dnech služby uprchl a usadil se na jiném místě. Zde pletl koše, které pak od něj bral jeden člověk a přinášel mu za ně chléb. Již v této době se jej ďábel snažil různými přízraky odvrátit od jeho způsobu života. Protože nepochodil, připravil mu velkou zkoušku.
Ve vesnici, v blízkosti místa, kde Makarius přebýval, žila dívka, o kterou se ucházel chudý ženich. Rodiče mu ale odmítli dceru dát. Po nějaké době se zjistilo, že je dívka v jiném stavu. Mladík ji navedl, aby prohlásila, že otcem dítěte je Makarius. Když se tak stalo, rodiče s jinými vesničany vtrhli na mnicha a nemilosrdně jej zbili. Pak ho vláčeli po vesnici a dále bili. Nakonec se Makariův přítel zaručil, že se bude starat o výživu dívky i dítěte. A tak mnich posílal podvodnici peníze, které získal za prodej košů. Přitom neztratil klid a žertem říkal: „Makarie, když jsi dostal manželku, musíš pilněji pracovat, abys ji uživil.“ Dívka ale nezůstala bez trestu. Když nadešla její doba, měla velké bolesti, ale stále nemohla porodit. Tu se přiznala, že světce křivě obvinila. Věc se rozhlásila a nenávist vůči Makariovi se obrátila v uctivost. Když se to mnich dozvěděl, odešel dál do pouště, na Nitrijskou horu, aby se vyhnul lidským poctám.
Na hoře prožil Makarius tři roky v jeskyni a pak odešel ke sv. Antonínovi do faranské pouště. Když mu bylo čtyřicet let, byl vysvěcen na kněze a stal se představeným kláštera. V té době obdržel dar zázraků a proroctví. Na jeho hlas odpovídali mrtví, bylo-li to třeba pro posílení víry nebo na záchranu nevinně odsouzených.
Jednou šel světec po poušti a nalezl na zemi kus kosti. Zeptal se úlomku: „Kdo jsi?“ Kost odpověděla: „Byl jsem na tomto místě pohanským knězem. Když se za nás, kteří jsme v podsvětí, modlíš, otče, vyprosíš nám úlevu.“ „Jakou úlevu? A jaká jsou vaše muka?“ zeptal se starec. „Jak je daleko nebe od země, tak velký je oheň, ve kterém se nalézáme. A přitom nemůžeme vidět jeden druhého. Když se za nás modlíš, tehdy se trochu vidíme, což je pro nás částečnou útěchou.“ Starec řekl: „Buď proklet den, kdy člověk přestoupil boží příkazy. Jsou však ještě horší mučení než vaše?“ „Ano, hluboko pod námi se nalézají daleko těžší muka. My, kteří jsme neznali Boha, zakoušíme ještě trochu boží milosrdenství, ale ti, kteří ho poznali, ale odvrhli jej, ti zakoušejí mnohem víc.“ Po těchto slovech vzal Makarius úlomek, zakopal jej a z místa odešel.
Kdysi se jej tázal jistý poustevník: „Mám vzácné knihy, z nichž s prospěchem předčítám bratřím. Mám si je ponechat, nebo je prodat a výtěžek rozdat chudým?“ Makarius odpověděl: „Dobré je předčítat z užitečné knihy, ale nade vše je chudoba.“
Jindy se do jeho chýše vloudil zloděj a odnášel odtud věci na svého velblouda. Makarius se náhle vrátil a uviděl jej. Tu sám bral své věci a kladl je na velblouda. Pak ve vyprázdněném pokoji řekl: „Nic jsme si na svět nepřinesli a nic si z něj neodneseme.“
Jednou se Makarius modlil a uslyšel hlas: „Pohlédni na dokonalost dvou žen, které žijí v blízkém městě.“ Makarius k nim bez otálení odešel. Když se jich ptal na jejich život, odpověděly mu: „Jsme ženy dvou bratří, se kterými žijeme v manželství v tomto domě. Během svého společného života jsme jeden druhému neřekli jediného zlého slova a nikdy jsme se mezi sebou nevadili. Nedávno jsme se rozhodly opustit své muže a sloužit v poušti Bohu. Protože nemůžeme manžely uprosit, aby nás pustili, slíbily jsme Bohu, že do smrti nebudeme mluvit o světských věcech.“ Tu Makarius v údivu řekl: „Bůh zajisté nechce panenství ani manželství, mnicha ani člověka žijícího ve světě, ale přijímá svobodné rozhodnutí jako skutek sám.“
Za panování císaře Valensa, který byl přívržencem ariánů, byl Makarius poslán do vyhnanství na jeden egyptský ostrov. Zde vyléčil z posedlosti dceru místního pohanského kněze a celý ostrov obrátil na křesťanství. Protože se to nedalo utajit, bylo Makariovi dovoleno vrátit se do kláštera.
Ke světci přicházelo mnoho lidí, kteří u něj hledali útěchu a radu. Proto dal postavit hostinec. Měl také ve zvyku denně uzdravit jednoho člověka. To činil proto, aby ostatní, kteří čekali na uzdravení, setrvali nějakou dobu v klášteře a měli z návštěvy užitek nejen tělesný, ale i duchovní.
Jednou šel Makarius se svým učedníkem na Nitrijskou horu. Učedníka poslal, aby šel rychleji. Ten potkal na cestě pohanského kněze, který nesl velké břevno. Učedník na něj zakřičel: „Kam běžíš, ďáble?“ Kněz se rozhněval a žáka zbil. Když pak kněz potkal Makaria, ten jej vlídně pozdravil a dal se s ním do řeči. Po nějaké chvíli pohan prosil, aby jej starec učinil křesťanem a mnichem. Když přišli do kláštera, všichni se divili. Makarius jim řekl: „Zlé slovo dělá i dobré zlými, ale dobré i zlé činí dobrými.“
Jeden z bratří se světce ptal, jak má žít. Ten mu odpověděl: „Jdi na hřbitov a tam nadávej zesnulým a kopej do hrobů.“ Mnich to udělal a vrátil se ke starci. „Řekli ti něco mrtví?“ zeptal se Makarius. „Ne,“ odpověděl bratr. „Tak tam jdi znovu, ale tentokrát je chval.“ I tento příkaz mnich splnil a vrátil se. „A teď ti mrtví něco řekli?“ zeptal se starec. „Ne, neodpověděli mně,“ řekl bratr. „Vidíš“, řekl mu Makarius, „že i když's je haněl, i když's je chválil, nic ti neřekli. Tak jednej i ty, jestliže se chceš spasit. Buď jako mrtvý. Nehněvej se, jestliže tě haní a nevyvyšuj se, jestliže tě chválí.“
Devět dní před smrtí měl starec zjevení o své smrti a ve vzpomenutý den r. 391 pokojně zemřel. Jeho ostatky se nacházejí ve městě Amalfi v Itálii. Pro svou svatost a moudrost je nazýván Velikým.