Narodil se kolem r. 330 v kapadockém městě Naziánu. Jeho otec, původem pohan, se ještě před Řehořovým narozením obrátil ke křesťanství a později se stal v Naziánu biskupem. Za svou náboženskou výchovu vděčil Řehoř především své matce Nonně. Brzy se rozhodl pro panický stav. Dal se na studium rétoriky, nejdříve v Kapadocké Cézarei, kde se seznámil se sv. Bazilem, pak studoval v Palestinské Cézarei. Poté cestoval za dalšími studiemi po moři do Alexandrie. Nedaleko Kypru byla loď zachvácena prudkou bouří a Řehoř ve smrtelné úzkosti učinil slib, že bude-li zachráněn, zasvětí celý svůj život Bohu. Loď se zachránila a přistála šťastně v Alexandrii. Tam Řehoř poznal sv. Atanáše a učil se u Tespesia. Z Alexandrie se odebral do Atén, kde začalo jeho skutečné přátelství s Bazilem. Společně bydleli, společně jedli, společně se učili. Během krátké doby předstihli své učitele. Podle slov sv. Řehoře znali jen dvě cesty: jedna z nich vedla do chrámu a druhá do školy. Když sv. Bazil odešel do Egypta, zůstal Řehoř v Aténách, kde přijal učitelské místo. Zde jej také zastihla zpráva o povýšení jeho otce na naziánský biskupský stolec. Aby mu mohl pomáhat, vrátil se Řehoř r. 359 do Naziánu, kde jej otec pokřtil. Brzy však v Řehoři převládla tužba po mnišském životě a připojil se ke sv. Bazilovi v pontské poušti. Jeho pobyt tam netrval dlouho. R. 361 jej volal otec, aby mu pomohl spravovat biskupství. Po návratu do Naziánu jej otec proti jeho vůli vysvětil na kněze. Aktivní život však svatého neuspokojoval a znovu se utáhl do klášterní samoty. Když se ale dozvěděl, že jeho otec z neznalosti podepsal poloariánskou teologickou formuli, což vyvolalo znepojení ze strany mnichů, vrátil se k němu a pomohl mu, aby veřejně vyznal dogmatické ustanovení nicejského koncilu. Řehoř se pak plných deset let věnoval pastýřské a kazatelské činnosti.
Nová etapa v Řehořově životě nastala, když se sv. Bazil stal r. 370 cézarejským arcibiskupem, a tím metropolitou celé Kappadocie. Ariánský císař Valens chtěl omezit Bazilův vliv, a proto dal rozdělit Kappadocii na dvě metropole. Aby oslabil tento zásah, vytvořil Bazil několik nových biskupství a naléhal na Řehoře, aby převzal vedení biskupství v Sasimě. Když Řehoř odmítal, přišel Bazil jednoho dne (r. 372) do Naziánu a Řehoře vysvětil proti jeho vůli na biskupa. Ten pak odešel do odlehlé Sasimy. Byl zklamán. Kraj byl nehostinný, bez lesů a vody, město bylo ve skalách, plné obchodníků a cizích lidí. Řehoř napsal rozhořčeně Bazilovi: „Z našeho přátelství jsem se naučil, že člověk nemá důvěřovat žádnému příteli.“ Když si dělal arcibiskup tyánský nároky na Sasimu, Řehoř se rád vzdal tohoto místa, a aniž vykonal v Sasimě jedinou bohoslužbu, vrátil se ke svému téměř stoletému otci. Po smrti rodičů (r. 374) odešel Řehoř do kláštera sv. Tekly v isaurské Seleucii, kde začal žít v tichosti a rozjímání, tak jak si to vždy představoval. Zde jej také zastihla zpráva o smrti sv. Bazila.
Po smrti císaře Valensa (r. 378) prosili cařihradští katolíci Řehoře, aby přišel do hlavního města a spravoval arcibiskupství. Ten svolil. Když přišel do Cařihradu, nalezl zde neutěšené poměry. Pravověrní byli v menšině a neměli ani chrám. Proto jim zřídil kapli, kterou nazval „Anastasis“ (vzkříšení). Zde přednesl své známé teologické přednášky o Nejsvětější Trojici. K Řehoři začali brzy přicházet heretici, pohané i židé. Zříkali se svých omylů a biskup je přiváděl do Církve. Nepřátelé začali strojit proti Řehořovi úklady. Pomlouvali jej, napadali jeho posluchače, snažili se proti němu poštvat lid, ba chtěli sáhnout i na jeho život. Světec však vytrval a neklesal na duchu. R. 380 vstoupil do města císař Teodósius a odevzdal katolíkům všechny význačnější chrámy, které jim byly odňaty před čtyřiceti lety.
Řehoř však netrpěl jen od nepřátel víry, ale i od vlastních. Egyptští biskupové, kteří s ním byli původně ve společenství, vysvětili za cařihradského biskupa jakéhosi Maxima, člověka pochybných mravů. Maxim byl sice vyhnán, ale našel na určitou dobu záštitu v Římě, kde byli špatně informováni.
Když chtěl nemocný Řehoř opustit cařihradskou katedru, lid jej zadržel slovy: „Společně s tebou odejde i Trojice.“ A tak zůstal na katedře až do II. všeobecného koncilu v Cařihradě (r. 381), kde měla být řešena otázka nástupce posledního cařihradského biskupa. Na koncilu byl Řehoř potvrzen ve funkci a po smrti biskupa Melecia se stal i předsedou sněmu. Řehoř se však rozešel s většinou účastníků v názoru na tzv. „Antiochijský rozkol“, a proto se proti němu opět obrátila dávná nenávist. Mnozí jej začali obviňovat, že v boji s ariány nepovolal světskou moc. Nakonec byla nadnesena i otázka právoplatnosti Řehořova biskupského působení v Cařihradě, když je právem biskupem sasimským. Přitom nepřátelé ani neskrývali, že jde o intriky. Když Řehoř viděl rozdvojení, vystoupil na koncilu s řečí: „Mužové a mí bratři ve vedení svatého Kristova stáda! Styďte se! Máte učit druhé zachovávat pokoj a přitom se hádáte mezi sebou! Jak můžete druhé utvrzovat v jednotě, jestliže nejste jednotni mezi sebou? Já vás však prosím před jednopodstatnou Trojicí, abyste se usmířili a žili ve vzájemné lásce, abyste mohli jednotně řešit církevní otázky. Jsem-li já vinen vaším rozdělením, nejsem nijak důstojnější než prorok Jonáš. Vyhoďte mě z lodi a bouře přestane. A jestliže nejsem vinen touto bouří, přesto jsem ochoten trpět, chcete-li. Jen se smiřte mezi sebou a buďte jedné mysli. Svrhněte mě ze stolce, vyžeňte z města, jen milujte pravdu a pokoj.“ Po těchto slovech Řehoř opustil koncil i Cařihrad a odešel do Naziánu, kde vedl biskupství do r. 383, kdy tam byl ustanoven biskupem Eulálius.
Řehoř se usadil r. 383 v Arianzu na statečku, který zdědil po rodičích. Tam konečně dosáhl klidu. Jeho jedinou rozkoší byla zahrádka, studánka a stinný les. Zde napsal většinu svých básní a listů. Svůj život ukončil r. 389 a byl s poctami pohřben v Naziáně. Jeho ostatky byly přeneseny r. 950 do Cařihradu, odkud se jejich část dostala do Říma, kde jsou uloženy v bazilice sv. Petra.