Pocházel z Egypta, kde byl žákem sv. Antonína. Jednou slyšel slova žalmu: „Budu dbát na svoje cesty, abych se jazykem neprohřešil. Budu držet na uzdě svá ústa, dokud budu před sebou mít svévolníka (Ž. 39.1.).“ V té chvíli přerušil mnicha, který mu předčítal, a prohlásil, že mu tento verš stačí a odešel. Od té doby se cvičil v mlčenlivosti. Když se jej později mnich tázal, proč nepřichází, aby slyšel čtení ze svatého Písma, Pambo mu odpověděl: „Dosud jsem se nenaučil plnit ani ten jediný verš.“
Jednou jej bratři prosili, aby přivítal alexandrijského biskupa. On jim odpověděl: „Nevzdělá-li se biskup mým mlčením, nevzdělá se ani mými slovy.“
Jednou jej vyhledala bohatá Římanka Melánie. Pambo pletl právě koš. Když mu Melánie nabídla mnoho stříbra, zavolal starec svého učedníka a nařídil mu, aby zlato rozdělil mezi chudé poustevníky. Melánie si myslela, že ji poustevník za velký dar pochválí nebo alespoň poděkuje. Když mlčel, zeptala se jej: „Víš, jak velkou cenu má toto stříbro? Je ho tři sta liber!“ Pambo se nedal vyrušit, pletl koš dále a odpověděl jí: „Dcero, kdybys kov darovala mně, mohla bys udávat jeho váhu. Tys ho však obětovala Bohu, který zná jeho cenu a který nepohrdá ani haléřem chudé vdovy. Proto raději o svém daru pomlč.“
Kdysi se dva bratři zřekli svého jmění a stali se mnichy. Jeden z nich rozdal své peníze chudým a druhý za ně postavil klášter a dům pro nemocné a opuštěné starce, jež pak sám opatroval. Když se ptali Pamba, který z bratří učinil lépe, odpověděl jim: „Oba jsou před Bohem dokonalí.“
Když mu bylo osmdesát let, cítil, že se blíží jeho smrt. Svolal své žáky a loučil se s nimi. Litoval slov, která pronesl, a prohlásil, že odchází na věčnost jako člověk, který dosud ani nezačal žít bohabojně. Všechen svůj majetek - jediný koš - odkázal svému nejmilejšímu žáku. Žil ve 4. st. Rok jeho smrti není znám.