Narodil se v Alexandrii. V mládí se živil cukrářstvím. Když zaslechl slovo Páně, že nelze sloužit společně Bohu a mamoně, rozdal své jmění chudým, dal se pokřtít a odešel kolem r. 335 na poušť. Bylo mu již čtyřicet let. Aby překonal pokušení, postil se tak přísně, že se tomu jeho druhové nemálo divili. Sedm let se živil jen syrovými kořínky a zeleninou. Když na něj doléhalo silné pokušení, naplnil velký pytel pískem a nosil jej sem tam, až zemdlel. Jeden mnich se ho ptal: „Proč se tak trápíš?“ Makarius mu odpověděl: „Trápím toho, který trápí mě“ (tělo).
Pak odešel do tabenského kláštera a žádal o přijetí. Sv. Pachomius se ho bál přijmout, protože Makarius byl již stár. Nakonec se však dal uprosit a starce na zkoušku přijal. Když přišla doba Velkého postu, postil se Makarius mnohem přísněji než ostatní mnichové. Celou dobu stál pokorně v koutku, mlčel, pracoval a jen v neděli snědl trochu zeleniny. Ostatní mnichové se cítili zahanbeni a žádali Pachomia, aby cizince propustil. Ten svolil a teprve tehdy se dozvěděl, že mnich se jmenuje Makarius.
Makarius se vrátil do své poustevny a brzy se stal známým po celém Egyptě. Alexandrijský patriarcha jej vysvětil na kněze.
Kdysi mu přinesl jistý vinař zralý hrozen. Starec již chtěl okusit, ale vzpomněl si na mnicha, který nedaleko něj těžce pracoval, a poslal mu jej. Ten však daroval hrozen nemocnému mnichovi a ten zase jinému. Nakonec se hrozen po delším putování opět vrátil k Makariovi. Ten zaslzel pohnutím a děkoval Bohu, že mezi mnichy trvá bratrská láska.
Jednou jel Makarius s Makariem Egyptským ve člunu po Nilu. Cestou potkali loď se světskými hodnostáři. Ti viděli spokojenost mnichů a zvolali: „Jak jste blažení ve své chudobě!“ Makarius odpověděl: „Ovšem, že jsme šťastní. Již naše jméno (makarios = blažený) to naznačuje. Naše štěstí spočívá v pohrdání světem.“
V době Valensova pronásledování katolíků byl i Makarius poslán do vyhnanství, ale brzy se z něj vrátil. Zemřel kolem r. 394.