Svatí bratři Konstantin a Metoděj se narodili v Soluni, druhém největším městě byzantské říše. Jejich otec Lev byl vysokým vojenským hodnostářem, příbuzným významných řeckých osobností, jako byl sv. Teodor Studita, císařovna Teodora, patriarcha Fótios ap. O jejich matce Marii se někteří odborníci domnívají, že byla slovanské národnosti.
Metoděj se narodil mezi r. 815 až 820. Ještě mladý se stal místodržitelem jedné říšské provincie, obydlené Slovany. Ale již r. 840 se vzdal funkce a uchýlil se do jednoho z klášterů na úpatí Olympu v Bitýnii.
Mladší Konstantin přišel na svět r. 827 nebo 828. Byl velice nadaný. Když mu bylo čtrnáct let, ztratil otce. Ujal se ho Teoktist, císařský kancléř, otcův přítel, nebo dokonce příbuzný. Tak se Konstantin dostal k císařskému dvoru do Cařihradu a získal příležitost vyššího vzdělání na tamní státní universitě. Po ukončení studií odmítl světskou kariéru a rozhodl se pro duchovní stav. Přijav diakonské svěcení, stal se knihovníkem archivu chrámu Boží Moudrosti v Cařihradě a současně sekretářem cařihradského patriarchy Ignáce. Velmi brzo se však rozhodl tento úřad opustit, aby se mohl věnovat studiu a kontemplativnímu životu. Proto se tajně uchýlil do kláštera na břehu Černého moře. Když byl po šesti měsících vypátrán, dal se přesvědčit, aby převzal vyučování filosofie na vysoké škole v Cařihradě. Díky vynikajícím znalostem si tu vysloužil titul Filosof, pod kterým je známý dodnes.
Než započal svoji učitelskou činnost, měl veřejnou disputaci s bývalým patriarchou Janem, předním teologem obrazoborců, sesazeným v r. 843, ale dosud žijícím ve svých bludech. Vítězství v utkání zřejmě způsobilo, že byl brzy poté, pravděpodobně r. 851, pověřen novým, obtížnějším úkolem. Na žádost císaře se vypravil s poselstvím ke dvoru arabského chána Mutavakkila, aby hájil učení o Nejsvětější Trojici proti námitkám islámu. Když došel k Agarům, byl překvapen hnusnými malbami, které byly na dveřích křesťanských domů. Zeptali se jej: „Víš, Filosofe, jaká jsou to znamení?“ On jim odpověděl: „Vidím ďábelské podoby a myslím, že uvnitř žijí křesťané. Protože démoni s nimi nemohou žít, utíkají ven. Kde však tato znamení nejsou, tam jsou uvnitř.“ Na této cestě Konstantin obhajoval učení o Nejsvětější Trojici známým přirovnáním ke slunci, tak jak o tom zpívá sedalen po třetí písni kánonu na utreni: „Přirovnals ke slunci svatou a jednopodstatnou Trojici, moudrý Cyrile. Vždyť na obraz svaté Trojice bylo slunce stvořeno: Otci se podobá sluneční kruh, jenž nemá konec ani začátek. Jako ze slunečního kruhu vychází louč světla, která prosvěcuje svět, tak se z Boha Otce rodí Syn - Otcův odlesk. A jako pochází z téhož kruhu a paprsku teplo, které oživuje celý svět, tak vychází od téhož Otce i Syna svatý Duch. Když tvé podivuhodné učení slyšíme, Bohu jednomu v Trojici se klaníme a tvou památku, obdivuhodný, chválíme.“
Po ukončení misie mezi Araby, která ale neměla trvalý výsledek, zaujal Konstantin opět místo profesora filosofie na vysoké škole v Cařihradě. Když pak došlo k palácovému převratu (r. 855), opustil své profesorské místo, rozdal majetek chudobným a s jedním sluhou se uchýlil do samoty. Za nějakou dobu propustil sluhu a odešel na horu Olymp, do téhož kláštera, ve kterém žil jeho starší bratr Metoděj.
Pobyt Konstantina a Metoděje na Olympu netrval dlouho. Nový patriarcha Fótios je smířil s novým režimem a císař je r. 860 vyzval, aby se zúčastnili poselství do země Chazarů, národa sídlícího v jižním Rusku, na sever od Černého moře. V období před misií přijal Konstantin pravděpodobně kněžské svěcení. Oběma bratřím byl svěřen úkol hájit křesťanskou víru proti židovství, které se u Chazarů šířilo již v 8. st. Hlavní slovo v disputacích připadlo Konstantinovi. Jeho důkazy byly tak přesvědčivé, že překvapily samotného chána i jeho náčelníky. Hloubka jeho výkladu měla úspěch. Chazaři uznali přednost křesťanské víry a asi dvě stě z nich se dalo pokřtít. Tato daleká cesta, plná námahy a nebezpečí, se stala památnou také proto, že bratři za svého pobytu na poloostrově Krymu ve městě Chesronu nalezli ostatky sv. Klimenta, třetího nástupce sv. Petra na římském stolci.
Po návratu z misie se Konstantin uchýlil do soukromí u chrámu Svatých apoštolů v Cařihradě. Metoději nabídl patriarcha Fótios arcibiskupskou hodnost, kterou ten však odmítl. Na nátlak císařského dvora však Metoděj přijal vedení kláštera v Polychroně u Marmanského moře.
Událost, která měla rozhodujícím způsobem změnit další běh života bratří, byla prosba císaře Rastislava z Velké Moravy k císaři Michalu III., aby jeho národům poslal učitele, který by byl schopen vyložit jim pravou křesťanskou víru v jejich vlastní řeči. Pro tento účel byli určeni Konstantin a Metoděj, kteří si vybrali několik spolupracovníků.
Před touto důležitou cestou bylo třeba vykonat důkladnou přípravu. Konstantin sestavil slovanské písmo - hlaholici - a pak začal překládat nejpotřebnější liturgické knihy do slovanského jazyka, a to do dialektu jihomakedonského, který se jen málo lišil od nářečí moravského. Kolem r. 863 odešli bratři se svými pomocníky, z nichž známe jménem Klimenta, Angelára, Nauma a Sávu, na Velkou Moravu.
Konstantin přišel na Moravu jako kněz, Metoděj jako diakon. Pro Rastislava, který žádal biskupa, to bylo asi zklamání. Konstantin si však dokázal Rastislava brzy získat. To, že slovanští věrozvěsti přišli na Moravu jako prostí misionáři, mělo i dobrou stránku. Misie nevzbudila žádnou zvláštní pozornost latinských kněží a biskupů a Konstantin s Metodějem mohli klidně pracovat.
Byzantští misionáři byli zřejmě překvapeni poměry, které na Moravě zjistili. Konstantin jistě neočekával, že tam najde poměrně velký počet kostelů a duchovenstva. Pohanství však zcela vypleněno nebylo a mravní život měl četné nedostatky. Nepříznivá situace vznikla i tím, že na tomto území působili v předcházející době misionáři z různých církevních oblastí. Ve věrouce byla mezi nimi jednota, ale rozcházeli se v otázkách disciplinárních. Aby odstranil obtíže právního řádu, přeložil Konstantin pro Moravu civilní zákoník, známý pod jménem „Zakon sudnyj ljudem“. Ještě větší význam měl Konstantinův a Metodějův překlad Písma svatého do jazyka slovanského. Překládat je začali ještě ve své vlasti a pokračovali v tom na Moravě. Nejdříve pracovali společně, později sám Metoděj, pak jeho žáci.
Soluňští věrozvěsti se nespokojili s tím, že přeložili do slovanštiny Písmo svaté, ale zavedli slovanský jazyk i do bohoslužby. Jako Řekové byli bratři zvyklí na ritus byzantský a měli plné právo jej podržet, i když se ocitli v oblasti západního patriarchátu. Cyrilometodějské liturgické dílo vyrostlo organicky z byzantské půdy, ale bylo postupně doplňováno a obohacováno západními prvky. Slovanská bohoslužba byla zlatým klíčem k srdci moravského lidu. Ten si oblíbil slovanský jazyk v bohoslužbě natolik, že na dřívější misionáře zapomněl a za své vlastní věrozvěsty považoval jen Konstantina a Metoděje.
Knížeti Rastislavovi šlo též o to, aby mu bratři vychovali co nejdříve domácí kněze, kteří by převzali vedení církevní organizace na Moravě, a proto bratři zakládali církevní školy. Též bavorská misie zřídila na Moravě církevní školu, ale v ní vychovaní domácí kněží měli mít jen pomocnou úlohu a v čele moravské církevní organizace měli stále stát kněží bavorští.
Po třech letech intenzivní činnosti se věci vyvinuly natolik, že bylo nutné rozsoudit některé vážné církevněprávní spory. Proto se věrozvěsti rozhodli jít do Říma k papeži, který jediný mohl tyto otázky řešit. Spolu s nimi šla i velká skupina učedníků, pro které chtěli bratři získat svěcení. V Panonii u Blatenského jezera se zastavili na dvoře knížete Kocela. Po několika měsících pokračovali v cestě. V Benátkách měl Konstantin veřejnou disputaci s “trojjazyčníky“, tj. stoupenci názoru, že jako liturgického jazyka lze užívat jen řečtiny, latiny a hebrejštiny. Konstantin na svou obranu uvedl mnoho výroků z Písma svatého. V Benátkách je zastihlo papežské pozvání do Říma.
Římským papežem byl tehdy Hadrián II. Když se dozvěděl, že bratři s sebou nesou ostatky sv. Klimenta, vyšel jim osobně v ústrety v slavnostním procesí. Ostatky uložili v bazilice sv. Klimenta, kde jsou dodnes.
Když papež poznal smýšlení soluňských bratří, již na počátku r. 868 slavnostně povolil užívání slovanských bohoslužebných textů. Své prohlášení doplnil symbolickým aktem: Položil knihy na oltář kostela St. Maria Maggiore, posvětil je a sloužil nad nimi slavnostní mši. Nařídil též, aby bylo slovanským učedníkům uděleno kněžské svěcení.
Během vybavování záležitostí Konstantin v Římě onemocněl. V předtuše, že se blíží smrt, vstoupil v Římě do jednoho řeckého kláštera, kde přijal schimu (vyšší stupeň mnišského stavu) a zároveň i jméno Cyril. Když umíral, loučil se s bratrem slovy: „Hleď, bratře, sdíleli jsme stejný osud a zarývali pluh do stejné brázdy; já klesám na poli na konci svých dní. Vím, že velmi miluješ svou Svatou horu (klášter), ale nevzdávej kvůli Hoře svou činnost v učení víry. Kde by ses také mohl lépe spasit?“ sv. Cyril zemřel 14.2.869. Byl pohřben s papežskými poctami v bazilice sv. Klimenta a byl záhy uctíván jako světec.
Nejtěžší problém, s kterým se bratři obrátili na papeže, bylo zřízení samostatné hierarchie na Velké Moravě. Na toto území si nárokovali právo němečtí biskupové. Když však do Říma přišli Kocelovi poslové s prosbou, aby papež poslal do Panonie Metoděje, poznal Hadrián II., že nadešel čas k rychlému jednání. Metoděj byl vysvěcen na biskupa. Papež pak bulou „Gloria in exelsis Deo“, adresovanou velkomoravským knížatům Rastislavovi, Svatoplukovi a Kocelovi, jmenoval Metoděje arcibiskupem pro území starověké diecéze Panonie (se sídlem v Sirmiu) a papežským legátem i pro ostatní slovanské národy. Potvrdil také staroslověnskou řeč v bohoslužbě a hrozil církevními tresty těm, kteří by se odvážili protivit těmto rozhodnutím.
Obnovení sirmijské metropole vyvolalo velké rozhořčení bavorského episkopátu, který proti tomu protestoval. Ještě více však poškodila Metodějovo poslání změna na knížecím stolci. Rastislavovo místo zaujal Svatopluk, který neměl velké pochopení pro náboženské a kulturní dílo soluňských bratří. A když bavorská vojska vévody Karolmana pustošila Moravu, byl Metoděj zajat a odvlečen do Bavor. Salcburský arcibiskup Alvin, frisinský biskup Anno a pasovský biskup Hermanrich obvinili Metoděje z podvodu a uzurpace biskupských práv na území, jež náleží do zájmové sféry salcburské metropole, a uvěznili jej v jednom švábském klášteře. Pasovský biskup se snížil k tomu, že Metoděje vlastnoručně ztýral.
Bavorští biskupové uchovávali celou záležitost v nejpřísnější tajnosti, a proto v Římě dlouho o Metodějově osudu nic nevěděli. Ale jen co se na jaře r. 873 papež Jan VIII. dozvěděl, co se stalo, energicky zasáhl. Papežský legát, který přijel případ vyšetřit, Metoděje vysvobodil a jeho věznitele suspendoval. Nesměli vykonávat úřad stejnou dobu (asi dva a půl roku), jakou Metoděje drželi v žaláři. Metodějovi odevzdal legát list papeže s doporučením, aby nesloužil bohoslužbu ve staroslověnském jazyce. Svatopluk, který byl v té době též ve vězení, byl rovněž propuštěn a ujal se na Moravě vlády. Ten pak Metoděje nadšeně přijal a odevzdal do jeho moci kostely na všech hradištích i kněze při nich působící.
Brzy se ale začal Svatopluk Metoději odcizovat. Metodějovi učedníci později zaznamenali, že to bylo proto, že arcibiskup vyčítal Svatoplukovi jeho mravní poklesky. A tak se stalo, že kníže dovolil návrat německých kněží. Mezi nimi je nejznámější Wiching, který byl Svatoplukovým poradcem. R. 879 společně obžalovali Metoděje u papeže, že nepodává pravé učení a že koná bohoslužby ve staroslověnském jazyce. Proto byl r. 880 Metoděj povolán ad limina apostolorum do Říma, aby tam ještě jednou přednesl celou záležitost papeži.
Na svolané synodě se papež přesvědčil, že má před sebou velkého a svatého apoštola, který je pravověrný a oddaný Římu. Proto v bule „Industriae tuae“ znovu potvrdil Metoděje za arcibiskupa a schválil i užívání staroslověnské řeči v bohoslužbě. Papež chtěl též zřídit na Moravě metropoli, a proto se rozhodl založit zde dvě nová biskupství, podřízená sv. Metoději. Wichinga vysvětil papež na biskupa pro Nitru a žádal po Svatoplukovi, aby poslal do Říma vhodného kněze, kterému by mohl udělit druhé biskupské svěcení.
Wiching se vrátil z Říma dříve než jeho představený a přinesl padělek papežské buly, ve kterém papež nařizuje Metoděje vyhnat. Podvod však byl odhalen. Arcibiskup dal Wichinga do klatby a vypsal papeži, co všechno Wiching páše. Papež slíbil, že stížnost vyšetří a Wichingovu tvrdošíjnost zlomí.
Kolem r. 881 se Metoděj odebral do Cařihradu, kde obdržel uznání naprosté zákonnosti a pravověrnosti také od byzantského císaře a patriarchy Fótia, který byl v té době v plném církevním společenství s Římem.
V posledních letech svého života pokračoval Metoděj ještě v překladech Písma svatého a liturgických knih, patristických děl a také sbírky byzantského církevního a civilního práva, zvaného „Nomokánon“. Když cítil, že se blíží jeho konec, doporučil za svého nástupce moravského rodáka Gorazda. Dne 6.4.885 sv. Metoděj zemřel a byl pohřben ve svém metropolitním chrámě.
Po Metodějově smrti dosáhl Wiching, že ho papež Štěpán V. ustanovil za administrátora velkomoravského biskupství. Tím byl osud cyrilometodějské misie zpečetěn. Učedníci sv. Cyrila a Metoděje byli vyhnáni z krajiny a někteří prodáni do otroctví. Někteří utečenci se uchýlili do Čech, jiní do Polska, ale nejvíce jich odešlo do Bulharska. Tam pokračovali v cyrilometodějském díle. Po čase se odtud byzantsko-slovanský obřad rozšířil na Kyjevskou Rus, k předkům dnešních Bělorusů, Rusů a Ukrajinců. A tak se sv. Cyril a Metoděj stali nepřímo apoštoly a učiteli všech Slovanů. Papež Jan Pavel II. je vyhlásil 31.12.1980 za spolupatrony Evropy.