Narodil se kolem r. 251 v Kómě v severním Egyptě. Jeho rodiče pocházeli ze vznešeného rodu, byli křesťany a měli velký majetek. Svého syna vychovali v křesťanské víře. Po smrti rodičů se Antonín staral o svoji mladší sestru.
Když mu bylo asi dvacet let, slyšel v chrámě Kristova slova: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne (Mt.19.21).“ Antonín pochopil, že tato slova mluví k němu. Prodal své jmění, z peněz, které utržil, dal část sestře a zbytek rozdal chudým. Pak sestru svěřil do opatrování dobrým lidem a sám se rozhodl sloužit Bohu asketickým životem.
V té době ještě nebyly v Egyptě kláštery, ale každý, kdo chtěl sloužit Bohu, žil v samotě v jeskyni nebo pustém hrobě, nedaleko od města nebo vesnice. Antonín odešel z města a přišel k nějakému starci, který se mu stal duchovním vůdcem. Světec navštěvoval také jiné askety a u každého se snažil najít něco, z čeho by mohl mít užitek. Po určité době se utáhl do samoty, do pustého hrobu nedaleko města. Sem mu jeden známý donášel chléb a odnášel rohožky, které Antonín upletl. Světec jedl jedenkrát denně, po západu slunce, a to ne vždy.
Začátky poustevnického života byly těžké. Nejdříve se mu ďábel snažil přivádět na rozum vzpomínky na to, co opustil - významnost rodu, bohatství, sestru, kterou nechal v cizích rukou. Dále mu vnucoval strach z problémů nového způsobu života. Antonín však zůstal pevný ve svém rozhodnutí a nepřátelské útoky odháněl modlitbou. A tak se jej ďábel snažil obelstít smyslností. S nečistými myšlenkami Antonín bojoval modlitbou, bděním a postem. Když na sebe bral ďábel ženské podoby, a tak se zjevoval před světcem, ten vzpomínal na pekelná muka a nebeskou krásu. Boj trval dlouhou dobu, ale Antonín za pomoci milosti boží zvítězil. Proto se jej ďábel snažil obelstít jiným způsobem. Zjevil se mu jako malé černé dítě a s pláčem mu řekl: „Mnohé jsem svedl ke hříchu, ale tys mě porazil.“ Tím chtěl u světce vzbudit pýchu. Antonín se jej zeptal: „Kdo jsi?“ „Jsem pokušitel k nečistotě,“ odpověděl ďábel, „a svou chytrostí získávám pro tento hřích všechny mladíky. Mnohé jsem již obelstil. Často jsem pokoušel i tebe, ale vždy jsem byl poražen.“ Tu Antonín děkoval Pánu a ďáblovi řekl: „Bůh ti dovolil, aby ses mi zjevil černý, neboť tvé úmysly jsou černé. Ukazuješ se mi jako dítě, aby byla vidět tvá nemohoucnost. Nyní se tě více nebojím, vždyť Hospodin je mým pomocníkem. Proto spatřím pád těch, kdo mě nenávidí (Ž.118.7.).“ Po těchto slovech přízrak zmizel. To bylo Antonínovo první vítězství, ale ďábel se nevzdával.
A tak se na svatého začaly vrhat zástupy démonů, kteří jej tělesně mučili tak, že to bylo nad lidské síly. Bůh však nedovolil, aby ďáblové Antonína zabili. Po několika dnech přišel k hrobu člověk, který světci nesl jídlo. Když otevřel dveře, viděl ho ležet na zemi a myslil si, že je mrtvý. Proto tělo vzal a odnesl do města, kde nad ním začali konat pohřební službu. O půlnoci se Antonín probral a viděl, že ten, který ho sem přinesl, nespí. Proto jej požádal, aby ho odnesl do jeho hrobu, což bylo splněno. Protože světec neměl sílu, modlil se, leže na zemi. Po modlitbě vykřikl: „Běsové, hle, zde jsem! Nevyhýbám se boji s vámi. Vězte však, že ať mi uděláte cokoli, i horšího než toto, nikdo mě nemůže odloučit od lásky ke Kristu.“ Při tom zpíval slova žalmu: „Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce nepocítí bázeň (Ž.27.3).“
Po této události se ďáblové zjevili poustevníkovi v tělech dravých zvířat a hadů a naplnili hrob. Tu Antonín zvolal: „Máte-li od Boha moc mě sníst nebo roztrhat, hle, zde jsem, proč čekáte? Ne-li, proč se namáháte? Znamení kříže a víra v Boha je pro nás hradbou spásy.“ A tak démoni nakonec odešli. Tu Antonín uviděl, jak skrze strop hrobu prochází jasný paprsek světla. Svatý to pochopil jako boží znamení a vykřikl: „Kde jsi byl, milostivý Ježíši? Proč jsi hned od začátku nezacelil mé rány?“ Tu se ozval hlas: „Byl jsem zde, ale čekal jsem a hleděl na tvoji mužnost. Nyní ti budu ve všem pomáhat a oslavím tě v celém světě.“ Po těchto slovech Antonín cítil, že je zcela zdráv.
Světec cítil touhu žít v úplné samotě. Proto opustil svůj hrob, přešel řeku Nil a usídlil se v jeskyni na východním břehu řeky. Zde se s ním stalo něco podobného jako s housenkou, když se zamotá do kukly. Nikdo neví, co v té době dělal, když však doba samoty skončila, Antonín byl plný darů svatého Ducha.
Pak nastala třetí etapa světcova života, doba služby Církvi. Kolem Antonína se pomalu začali hromadit mladíci, kteří chtěli žít pod jeho vedením. A tak brzy nedaleko starcovy jeskyně vyrostlo mnoho chýší a klášterů, které vedl.
Antonín se jednou ptal svých žáků, kterou ctnost pokládají za nejdůležitější. Jeden velebil dobročinnost, druhý kající skutky, třetí mlčenlivost apod. Tu jim mnich řekl: „Co jste řekli, je vše dobré a blaze tomu, kdo se v tom cvičí. Ale lidé toužící po dokonalosti často zbloudili, protože došli až do výstředností tam, kde ctnost přestává být ctností a stává se poblouzněním. Nejdůležitější je opatrnost. Ta udržuje pořádek v ctnostech. Pořádek přivádí umírněnost a vytrvalost. Opatrnost vyměřuje zlatou střední cestu. Jde v čele ostatních ctností a chrání je od upřílišenosti a výstřednosti.“
Za vlády císaře Maximiana Daji začalo velké pronásledování křesťanů. Tu se světec rozhodl jít do Alexandrie. Zde veřejně vystupoval na obranu křesťanů, pomáhal zajatcům a doprovázel je na soud. Nikdo se neodvážil vztáhnout na Antonína ruku, a tak - když pronásledování skončilo - vrátil se bez úhony zpět.
Do kláštera přicházelo mnoho lidí, které Antonín zbavoval duševních i tělesných nemocí. Protože světec chtěl zůstat neznámým, odešel dále do pouště. Zde se usadil na hoře Kolzin, ze které vytékal potůček a kolem rostlo několik planých palem. Arabové, kteří žili nedaleko, viděli sebezápor poustevníka a přinášeli mu občas chléb. Později se bratři z kláštera dozvěděli o místě, kde se jejich představený nalézá, a začali mu posílat jídlo. Antonína mrzelo, že se pro něho tolik unavují a prosil je, aby mu přinesli sekeru, rýč a trochu obilí. Vybral si kousek půdy, obdělal ji, zasel obilí a zeleninu, aby měl dost chleba na výživu. Když na zahrádku začala chodit zvěř a ožírat plody světcovy práce, vzal Antonín prut, přišel ke zvířatům, jedno z nich lehce klepl a řekl: „Proč mi škodíte, když vám neubližuji? Ve jménu Páně vám rozkazuji: Jděte odtud pryč a nevracejte se!“ Od té doby mu již zvěř neškodila.
Ani zde ďábel neskládal své zbraně a zjevoval se svatému v podobách různých divokých zvířat nebo přízraků. Antonín však vždy vítězil takovýmito slovy: „Máte-li moc od Pána, hle, zde jsem. Dělejte, co máte. Nemůžete-li, zmizte pryč, neboť jsem Kristův služebník.“
I když byl Antonín přívětivý vůči všem, nestavěl se nikdy na stranu heretiků, ani s nimi nemluvil, kromě případů, že byli ochotni vzdát se svého bludu. Nejvíce se vyhýbal ariánům a všem zakázal mít s nimi něco společného. A když jednou začali ariáni šířit, že Antonín souhlasí s jejich učením, světec přišel rozhněván do Alexandrie, kde před patriarchou a celým národem proklel Áriovy přívržence, které nazval předchůdci Antikrista, a vyznal Synovo božství a jeho soupodstatnost s Otcem. Když se kolem Antonína tísnily davy lidí, z nichž byli mnozí nemocní nebo posedlí démony a chtěli být uzdraveni, někteří chtěli lid rozehnat, aby starce neumačkal. Tu jim Antonín řekl: „Nechte je. Jejich počet není větší než počet démonů, se kterými vedu na své hoře neustálý boj.“ A vyháněl zlé duchy z posedlých a uzdravoval nemocné.
V Alexandrii se Antonín seznámil s učeným Didymem, který byl již čtyřicet let slepý. Mnich jej těšil slovy: „Nic se nermuť, že nemáš tělesný zrak, ten máme společný se zvířaty, mravenci i mouchami. Těš se z toho, že máš zrak duchovní - víru, kterou měli apoštolové a svatí. Světlo víry má nekonečně větší cenu než světlo tělesné.“
Po čase se Antonínovi zastesklo po samotě. Když ho zdržovali, aby neodcházel, odpověděl: „Mnich se podobá rybě. Ryba zhyne, není-li ve vodě, a mnich hyne, není-li v ústraní.“
Ač byl světec nevzdělaný, byl velice moudrý. Jednou k němu přišli dva pohanští mudrci, kteří jej chtěli porazit v moudrosti. Když se s ním setkali, Antonín se jich zeptal: „Proč jste vy, moudří mužové, konali tak těžkou cestu, abyste viděli prostého člověka?“ Oni mu odpověděli: „My tě nepovažujeme za hloupého, ale naopak, za velmi moudrého.“ Tu jim řekl: „Kdybyste přišli k nerozumnému, tedy by byla vaše námaha zbytečná? Jestliže jsem však, jak říkáte, člověk moudrý, máte mě napodobovat. Kdybych já přišel k vám, tehdy bych já musel napodobovat vás. Protože jste přišli ke mně jako k moudrému vy, buďte jako já, křesťané.“ Tu filosofové s hanbou odešli.
I když starec žil na okraji tehdejšího světa, přesto si jej velmi oblíbil císař Konstantin Velký i jeho synové Konstanc a Konstancij. Psali mu dopisy a chtěli po něm, aby je navštívil. Antonín se ptal svých žáků, co má dělat. Ti mu odpověděli: „Půjdeš-li, budeš Antonínem. Nepůjdeš-li, budeš abbou Antonínem.“ A tak starec zůstal na své hoře.
Když cítil, že se blíží jeho konec, zavolal si dva bratry, kteří byli u něho, a nařídil jim, aby jeho tělo pochovali na místě, o kterém nebude nikdo vědět. Pak pokojně zemřel 17.1.356, ve věku sto pěti let.
Světcův hrob zůstal dlouho neznámý. Podařilo se jej najít až za císaře Justiniána I. - r. 561. Tehdy přenesli jeho tělesné pozůstatky do Alexandrie. Když r. 635 dobyli mohamedáni Egypt, byly ostatky převezeny do Cařihradu, odkud se jich velká část dostala kolem r. 1000 do Francie. Zde jsou od r. 1491 uloženy v kostele St. Julien v Arles.