Konstantin
Byl synem Konstancia Chlora a sv. Heleny. Narodil se kolem r. 280 v městě Naissus na Balkáně, kde jeho otec zastával vysokou vladařskou funkci. Když r. 293 císař Dioklecián rozdělil říši na východní a západní, vyjmenoval za své spoluvladaře na východě Galeria a na západě Konstancia Chlora. Aby se mohl Konstancius stát spolucísařem, propustil svou manželku Helenu a oženil se s dcerou svého příznivce, císaře Maximina Herkula. Po odstoupení císaře Diokleciána (r. 305) se stal Konstancius vladařem na západě. Po jeho smrti (r. 306) zvolilo vojsko za augusta Galie jeho syna Konstantina, který pokračoval ve šlépějích svého otce a byl vůči křesťanům shovívavý. A jen co to bylo možné, povolal na císařský dvůr svou matku a udělil jí titul císařovny.
V Itálii vystoupil jako augustus r. 306 Maxencius, který dále pronásledoval Církev. I z tohoto důvodu rostlo mezi ním a Konstantinem napětí, které vedlo k otevřené válce. Konstantin přemohl mnohem silnější Maxenciovo vojsko u Milvijského mostu, nedaleko Říma (12.10.312). Když před bitvou vzýval Konstantin o pomoc božstvo, které uctíval jeho otec, viděl nad sluncem znak kříže a slyšel slova: „V tomto znamení zvítězíš.“ Následující noci se mu zjevil ve snu Kristus, který mu nařídil, aby dal udělat bojovou zástavu ozdobenou jeho monogramem: řecké ch (X) spojené s r (P). Konstantin v bitvě zvítězil. Když vstoupil do Říma, rozkázal, aby jeho soše postavené na počest vítězství dali do ruky znamení Kristova umučení. Sochu se znamením kříže pak postavili na nejnavštěvovanější náměstí ve městě. Na podstavec sochy dal Konstantin vytesat nápis: „Tímto spásonosným znamením jsem vaše město zachránil ze jha tyrana, senátu a římskému lidu jsem znovu vrátil se svobodou dřívější důstojnost a lesk.“ Brzy nato Konstantinův švagr Licinius zvítězil nad Maximinem Dajou a stal se vladařem na východě.
Náboženskou otázku Konstantin řešil r. 313 v Miláně na schůzce s Liciniem. Milánský edikt přiznává všem poddaným říše, tedy i křesťanům, náboženskou svobodu. Dává nekřesťanům právo přestoupit na křesťanství a dovoluje, aby Církev měla majetek. Současně Konstantin nařídil, aby Církvi bylo vráceno vše, co měla před Diokleciánovým pronásledováním.
Aktivněji vystoupil Konstantin proti pohanství až po přemožení svého švagra Licinia, ve kterém mělo pohanství ještě stále oporu. Licinius sice podepsal milánský edikt, ale přesto pronásledoval křesťany a podporoval pohanství. Napětí mezi Konstantinem a Liciniem vedlo ke dvěma válkám (r. 314 a 324). Když zvítězil, dal Konstantin Licinia r. 325 popravit.
Po odstranění Licinia se stal Konstantin samovládcem, a tak mohl uskutečňovat svůj dávný plán, aby z křesťanství učinil jediné náboženství v říši. Pro východní říši vydal r. 324 manifest, ve kterém žádal, aby každý vstoupil do „skvělého domu pravdy“. Nejvyšší státní úřady obsadil křesťany, dal postavit nádherné křesťanské chrámy, pohanské chrámy nechal zpustnout a ty, které sloužily nemravnému kultu, dal zbořit. Zakázal soukromé pohanské oběti, zvláště ty, kde by mohli pohanští kněží lid vydírat. Měla být svěcena neděle. Rodinný život upravil zákonem ve smyslu křesťanského světonázoru. Biskupům dal jistá práva i ve světském soudnictví, kněze osvobodil od veřejné služby, církevní majetek od daní, křesťanským chrámům dal právo azylu. Zrušil nelidské tresty, zvláště ukřižování. Zakázal vpalovat otrokům potupné znamení na čelo a prodávat děti. Nechtěl se však zpronevěřit římskému právu a nařídil, aby nikdo nebyl pronásledován pro jiné náboženské přesvědčení.
Je pravda, že v osobním životě nebyl Konstantin bez chyb. Hledal dobro, ale páchal i zlo. Měl složitou povahu a nezastavil se ani před násilným odstraněním vlastní ženy a syna.
Když Árius začal hlásat svůj blud, pokládal císař zpočátku celý spor za neužitečnou slovní hádku a snažil se rozštěpené křesťanství sjednotit. Když ale nedorozumění nepřestávalo, odhodlal se po dohodě s papežem Silvestrem I. svolat r. 325 do Nicee I. všeobecný církevní koncil, na kterém měl úvodní řeč. Na koncilu složili Otcové vyznání zaměřené proti bludu a vyloučili Ária z Církve. Koncil řešil také problém slavení Velikonoc a vyhlásil dvacet disciplinárních kánonů. Konstantin se během celého sněmu staral nejen o bezpečnost členů, ale i o jejich stravování. Usnesení koncilu potvrdil jako státní zákony, Áriovy spisy dal zničit a jeho samého poslal do vyhnanství.
I když byl blud formálně poražen, ariáni se nevzdávali. Císařova sestra Konstancie měla přátelské styky s jistým knězem, který byl Áriovým přívržencem. Ten jí namluvil, že koncil Áriovi ukřivdil a že není pravda, co se o něm mluví. Konstancie knězi uvěřila, ale neodvážila se to říci císaři. Když však ležela na smrtelné posteli, doporučila Konstantinovi tohoto kněze. Ten se pak stal císařovým důvěrníkem. Namluvil mu, že Árius jinak smýšlí, než o něm tvrdil koncil. Proto Konstantin dovolil, aby se Árius vrátil. Ten na synodě v Jeruzalémě lživě litoval svého pochybení a byl přijat zpět do Církve. Proti tomuto rozhodnutí se sv. Atanáš odvolal k císaři. Árius i Atanáš byli povoláni před Konstantina. Před císařem byl Atanáš křivě obviněn, že odmítá dodat předepsanou dávku obilí. Císař sice žalobci nedůvěřoval, ale aby zachoval jednotu Církve a zabránil fyzickým útokům na Atanáše, poslal jej do vyhnanství. Alexandrijský patriarchální stolec však nechal neobsazený.
Když měl Árius odpřisáhnout svůj názor, napsal jej na kus papíru, který ukryl v podpaží. Při přísaze tvrdil, že smýšlí tak, jak podepsal. Císař mu důvěřoval a nařídil, aby byl přijat do společenství Církve. Druhého dne šel Árius slavnostně po Alexandrii, aby byl přijat do Církve. Během cesty se mu nadmulo břicho a hledal záchod. Když ho našel, omdlel. Současně mu vyhřezla střeva a okamžitě nastala smrt.
Konstantin dal také vybudovat Cařihrad, kam r. 330 přeložil svoje sídlo. Město mělo od samého počátku silný křesťanský ráz, čímž se odlišovalo od Říma, kde byly pohanské tradice ještě zjevné. V Cařihradě postavil císař baziliku Boží Moudrosti a mnoho dalších chrámů, v Jeruzalémě chrám Vzkříšení a v Římě baziliku sv. Petra. Papeži daroval lateránský palác.
R. 337 Konstantin těžce onemocněl. Dal se převézt z Cařihradu do Helenopole, aby se tam léčil v lázních s teplou vodou. Když se nemoc zhoršila, odebral se do Nikomedie. Tam jej biskup Eusebius pokřtil a císař brzy nato zemřel.
Helena
Pocházela z prostého rodu. Narodila se kolem r. 255, pravděpodobně v maloasijské Bitýnii, v městě Drepanum (později Heliopolis). Byla půvabná a měla i jiné cenné vlastnosti, takže upoutala vysokého římského důstojníka Konstancia Chlora, který si ji i přes nízký původ vzal za ženu. Kolem r. 280 se jim narodil syn Konstantin. Když se Konstancius stal spolucísařem říše, propustil manželku a Helena se usadila v Trevíru. Když se Konstantin stal po svém otci augustem, vzal Helenu na vladařský dvůr a udělil jí titul císařovny. Někdy v té době se stala Helena křesťankou.
Po vyhlášení milánského ediktu nastala v jejím životě nová éra. V Římě se zasloužila o postavení kostela Svatého kříže a v Cařihradě chrámu Svatých apoštolů. R. 325 podnikla cestu do Palestiny, kde nalezla Kristův kříž. V Betlémě dala postavit baziliku Narození a na Olivové hoře baziliku Nanebevstoupení. Konstantina přiměla k tomu, aby v Jeruzalémě vybudoval chrám Vzkříšení.
Helena cítila s těmi, kteří trpěli. Chudobným rozdávala šaty a peníze. Zvala je ke svému stolu a sama je obsluhovala. Zasloužila se o propuštění mnoha vězňů, otroků, vyhnanců a odsouzených na nucené práce.
Zemřela r. 328 v Nikomedii a byla pochována v Římě v mauzoleu „Torpignattara“. Po nějaké době dal Konstantin Veliký přenést její tělo do Cařihradu, do mauzolea, které dal postavit pro sebe. Odtud se dostaly její relikvie do celého světa.