Život sv. Marie nám zaznamenává sv.Sofron, patriarcha Jeruzalémský (viz 11.3.).
Ve 4. st. žil v jednom z palestinských klášterů už padesát tři let starec, jménem Zosima. Ten dosáhl vysoké duchovní úrovně. A tu jej přivedla do rozpaků myšlenka: „Najde se na zemi mnich, který by mě mohl poučit a ukázat mi příklad takového sebezáporu, kterým jsem ještě neprošel? Najde se v poušti člověk, který mě převyšuje?“ Když tak rozmýšlel, zjevil se mu anděl a řekl: „Zosimo, žil jsi ve velkém sebezapírání, nakolik je to člověku možné. Není však člověk, který by o sobě mohl říci, že dosáhl dokonalosti. Abys poznal, kolik ještě jiných cest vede ke spasení, odejdi odtud a jdi do kláštera, který leží u Jordánu.“ Otec Zosima se tedy odebral na určené místo.
V klášteře bylo zvykem, že mnichové odcházeli první neděli Velkého postu do pouště, kde setrvávali celý půst, každý sám. Tak i Zosima přešel Jordán a bloudě pouští, konal své modlitby a podle možnosti se zdržoval jídla. Po dvaceti dnech cesty se modlil šestou hodinku a tu z pravé strany zahlédl jakoby stín lidského těla. Polekal se, protože si myslel, že je to satanův přízrak. Přežehnal se a ukončil modlitbu. Pak se otočil k jihu a uviděl nahého člověka, který byl do černa opálen sluncem. Měl krátké vlasy, bílé jako ovčí vlna. Zosima k němu běžel, ale jakmile jej člověk uviděl, dal se na útěk. Po krátké chvíli vyčerpaný Zosima začal volat se slzami v očích: „Proč přede mnou utíkáš, sluho pravého Boha? Počkej na mě. Zastav se, pomodli se za mne a dej mi požehnání!“ Neznámý mu odpověděl: „Odpusť, otče Zosimo, že se před tebe nemohu postavit. Jsem žena, a jak vidíš, nahá. Ale jestli mně, hříšné, chceš dát své požehnání, hoď mi část svých šatů.“ Zosima rychle splnil přání ženy. Ta se oblékla a po dlouhých prosbách starce se začala modlit. V té chvíli se vznesla do vzduchu na loket od země. Zosima se vrhl k zemi a nebyl schopen říct nic jiného než: „Pane, smiluj se.“ Přišlo mu na um, zda to, co vidí, není přízrak. Žena se obrátila a pravila: „Proč se rmoutíš a myslíš si, že jsem duch? Prosím tě, otče, věř, že jsem hříšnice, očištěná jen svatým křtem.“ Tehdy ji Zosima uprosil, aby mu vyprávěla svůj příběh:
„Narodila jsem se v Egyptě, ale ve dvanácti letech jsem opustila rodiče a odešla do Alexandrie. Nemohu ani pomyslet na to, jak jsem ztratila panenství a začala se nenasytně oddávat smilství. Sedmnáct let jsem hřešila se všemi, a to ne kvůli darům nebo penězům, neboť jsem od nikoho nechtěla nic brát. Chtěla jsem, aby ke mně co nejvíce chodili, abych ukojila své choutky. Nemysli si, že jsem byla bohatá. Ne, žila jsem v bídě, často hladověla, živila jsem se jako pradlena. Jednou jsem uviděla množství lidí, kteří jeli do Jeruzaléma na svátek Povýšení svatého kříže. Nastoupila jsem na loď a jela s nimi. Ne kvůli svátku, ale jen ze žádostivosti, abych se měla s kým oddávat neřestem. Tak jsem se dostala do Jeruzaléma. V den svátku jsem viděla, jak všichni odcházejí brzy ráno do chrámu. Šla jsem s nimi a vstoupila do předsíně. Když nastal čas povýšení, chtěla jsem s ostatními vstoupit dovnitř. Jak jsem se o to snažila, dav mě odtlačil. Nakonec se mi podařilo dostat se ke dveřím chrámu. Tu mi jakási božská síla zabránila vstoupit. Znovu jsem se snažila vejít a opět mi bylo zabráněno, takže jsem nakonec zůstala v předsíni sama. Myslela jsem, že to pochází z mé ženské slabosti, a tak jsem se zamíchala do další skupiny, ale mé úvahy se ukázaly liché. Má hříšná noha se již dotýkala prahu, všichni vcházeli do chrámu, mě však zadržovala neviditelná síla a opět jsem zůstala v předsíni. Tak jsem se snažila ještě třikrát nebo čtyřikrát, ale opět bez úspěchu. Se studem jsem odstoupila a stála v rohu předsíně. Když jsem se vzpamatovala, začala jsem uvažovat, co mi brání vidět životodárné dřevo Kristova kříže. Tu se mého srdce dotkla boží pravda a poznala jsem, že je to velikost mých hříchů. Začala jsem hořce plakat a bít se v prsa. Když jsem zvedla oči, uviděla jsem na stěně ikonu Bohorodičky a začala jsem se modlit. Po modlitbě mně už nic nebránilo, abych vstoupila. V chrámě jsem se poklonila Pánovu kříži a vrátila se před ikonu. Prosila jsem Bohorodičku, aby mi ukázala, co mám dělat. Tu jsem zaslechla hlas: „Když přejdeš Jordán, najdeš blažený pokoj.“ Uvěřila jsem, že hlas mluví ke mně a odešla jsem z chrámu. Při západu slunce jsem došla ke chrámu sv. Jana Křtitele, blízko Jordánu. Tam jsem přistoupila ke svátostem. V chrámě jsem přespala na zemi a ráno se přeplavila přes Jordán a odešla do pouště, kde žiji čtyřicet sedm let.“ Nakonec žena své vyprávění ukončila: „Zapřísahám tě, svatý otče, při Ježíši Kristu, Bohu a Spasiteli našem, nikomu nevyprávěj, cos ode mne slyšel, do té doby, než si mě Bůh povolá k sobě. Nyní jdi v pokoji. Za rok mě opět uvidíš, jestliže nás boží milost zachová. Učiň však kvůli Bohu to, co ti řeknu. Příští rok během postu nechoď za Jordán, jak to předpisuje váš mnišský zvyk.“ Zosima se podivil, že ví i o klášterním pořádku, ale byl schopen jen slov: „Sláva Bohu, který odměňuje ty, kteří ho milují.“ Žena pokračovala: „Zůstaň, otče, v klášteře, jak ti říkám, protože i kdybys chtěl, nebudeš moci odejít. Na Velký čtvrtek, v den Kristovy tajemné večeře, vezmi do svaté nádobky životodárné tělo a krev Páně a přines je na jisté místo u Jordánu, kde na mě počkej, abych je mohla přijmout.“ Po těchto slovech se vzdálila do pouště.
Zosima se vrátil v obvyklý den do kláštera. O tom, co viděl, mlčel, ale celou dobu se modlil za to, aby ještě někdy uviděl svatou ženu. Když opět nastal první týden Velkého postu, Zosima musel kvůli chorobě zůstat v klášteře. Tehdy si vzpomněl na její slova: „I když budeš chtít odejít, nebudeš moci.“ Když nastal Velký čtvrtek, učinil starec vše, jak mu bylo řečeno, a přišel na určené místo. Svatá žena nepřicházela a otec Zosima se modlil k Bohu, aby jej nepřipravil o setkání s ní. Nakonec ctihodná přišla a zastavila se na druhé straně řeky. Starec se potěšil, vstal a vzdával chválu Bohu. Přišla mu však na um myšlenka: „Jak se dostane bez loďky přes Jordán?“ Ctihodná však požehnala znamením kříže řeku, vstoupila na vodu a přišla k němu přes Jordán jako po pevné zemi. Když to překvapený Zosima uviděl, chtěl se jí poklonit, ale světice zvolala: „Co to činíš? Vždyť jsi kněz a neseš boží svátosti!“ Starec ji poslechl. Po vyznání víry a modlitbě Páně přijala ctihodná svátosti. Pak se slzami v očích pozvedla ruce k nebi a modlila se: „Nyní propouštíš, Pane, svoji služebnici podle svého slova v pokoji, neboť moje oči viděly tvou spásu (L.2.29-30).“ Pak se obrátila ke starci se slovy: „Prosím tě, otče, splň ještě jednu moji prosbu. Nyní jdi do svého kláštera a příští rok přijď na místo, kde jsme se poprvé setkali.“ Pak opět učinila znamení kříže, přešla Jordán po vodě a ztratila se v poušti. Starec se vrátil do kláštera, plný radosti i strachu. Rmoutilo jej však, že se ctihodné nezeptal na jméno, ale doufal, že se ho doví příští rok. Rok přešel. Zosima opět podle klášterního zvyku odešel do pouště. Když došel na místo, kde se poprvé setkali, nalezl ji tam ležet mrtvou. Dlouho nad ní plakal a modlil se pohřební žalmy a modlitby. Pak začal přemýšlet, může-li pochovat její tělo. A tu na zemi u její hlavy uviděl nápis: „Pochovej na tomto místě, otče Zosimo, tělo pokorné Marie. Odevzdej prach prachu. Modli se za mne, zesnulou první den měsíce dubna, v noc spasitelného Kristova utrpení, po přijetí božských svátostí.“ (Ctihodná zemřela r. 522). Když to starec přečetl, podivil se, kdo to mohl napsat, vždyť žena nedovedla psát. Byl však rád, že se nakonec dozvěděl její jméno. Kromě toho pochopil, že svatá po přijetí svátostí přešla v okamžiku dalekou cestu od Jordánu na místo své smrti a pak odešla k Bohu.
Nyní bylo třeba splnit její rozkaz. Zosima uviděl nedaleko od sebe kus dřeva, vzal jej a začal kopat. Země však byla tvrdá a starec nebyl schopen nic udělat. Z hlubiny duše vzdechl. Pak zvedl oči a uviděl velkého lva, který stál u těla ženy a lízal její nohy. Starec se ulekl. Přežehnal se s vírou, že jej síla světice ochrání. V té chvíli se k němu začal lev tiše přibližovat a hleděl na něj jakoby s láskou. Tu mu Zosima přikázal, aby vykopal hrob pro tělo sv. Marie. Lev jako by pochopil jeho slova, začal předními tlapami vyhrabávat jámu, která byla dostatečná pro pochování těla. Starec splnil poslední vůli svaté ženy a pochoval ji. Pak se vrátil do kláštera.
Tam vyprávěl všem, co viděl a slyšel. Všichni byli překvapeni a s bázní a vírou ustanovili svátek ctihodné Marie. Tak se i k nám od starců slavného kláštera sv. Jana Křtitele u Jordánu dostal příběh o životě ctihodné Marie Egyptské.
Starec Zosima žil dále v tomto klášteře, kde zemřel r. 523. Jeho památku slaví Církev 4.1.