Sv. Sáva se narodil r. 439 v Kappadocii, v dědině Mutalaska, v blízkosti Cézaree. Když bylo chlapci pět let, rodiče se přestěhovali do Alexandrie a syna nechali u matčina bratra. Protože zde chlapec trpěl od zlé tety, utekl k bratru svého otce. To vyvolalo mezi příbuznými nesváry.
Když bylo Sávovi osm let, odešel do kláštera v Skandě, nedaleko Mutalasky. Jeho příbuzní se brzy smířili a šli za ním, aby se vrátil. On odmítl. V klášteře dosáhl Sáva velkého duchovního pokroku. Po deseti letech odešel do Palestiny. Tam se setkal se sv. Eutimiem, který jej dal na výchovu sv. Teoktistu. Zde se jej ještě jednou nepřítel spásy snažil odradit od mnišského života: Jednomu bratru v klášteře zemřeli v Alexandrii rodiče a on se rozhodl, že tam půjde. U Teoktista si vyprosil, aby s ním šel i Sáva. Když přišli do Alexandrie, setkal se Sáva se svými rodiči. Ti jej se slzami v očích prosili, aby se vzdal černých šatů. On však v sobě překonal přirozenou lásku, nedbal rodičovských proseb a slz a zůstal u svého rozhodnutí. Rodiče jej pak propustili.
Když bylo Sávovi třicet let, odešel do nedaleké jeskyňky, aby zde žil sám. Jeho týden vypadal takto: Pět dní se v jeskyni postil a pletl koše. V sobotu odcházel do kláštera a nesl s sebou padesát košů. V sobotu a v neděli zůstával v klášteře na společných modlitbách. V neděli večer odcházel do jeskyně a vzal si s sebou proutí na další týden. Tak žil pět let. Pak jej jako zkušeného mnicha vzal k sobě sv. Eutimius.
Když Eutimius zemřel, nastaly v klášteře nesváry a změnily se i předpisy. Proto Sáva odešel na poušť k Jordánu. Zde jej chtěl ďábel zastrašit a zjevoval se mu v podobě různých zvířat, ale svatý jej vždy modlitbou zahnal. Sáva později nalezl jeskyňku, ve které se usídlil. Jeskyně měla nepřístupný vchod, a proto k němu připevnil větev, po které se z ní spouštěl, když chodil pro vodu. V jeskyni se Sáva nejdříve živil trávou a pak mu začali nosit jídlo lidé, kteří žili v okolí.
Po pěti letech života v samotě k němu začali přicházet lidé, kteří chtěli žít v jeho blízkosti. Sáva je ochotně přijímal a každému ukazoval místo, kde má bydlet. Během krátké doby se kolem něj shromáždilo asi sedmdesát bratří.
Když se počet bratří začal zvětšovat, ctihodný postavil kapli v dolince u potoka, a když k nim někdy přišel kněz, Sáva jej prosil, aby jim odsloužil sv. liturgii, neboť sám nechtěl, aby někdo z bratří přijal kněžské svěcení.
Světec našel také místo, kde byl v zemi pramen vody a od té doby jim již nikdy voda nechyběla. Později ctihodný našel také velkou jeskyni, ze které udělali chrám.
Jednou šel Sáva s mladším bratrem kolem Jordánu a potkali se s veselou společností, v níž byla jedna velmi krásná dívka. Když poodešli, řekl Sáva mnichovi: „Ta dívka se mi zdála velmi ošklivá, škoda, že má jen jedno oko.“ „Odpusť, otče,“ odporoval bratr, „ta dívka má dvě krásné oči. Můžeš si být jist, všiml jsem si jí dobře.“ Sáva mu za tu řeč udělil ostrou důtku a nařídil mu, aby se v odloučensti za svou lehkomyslnost kál a příště lépe krotil své smysly.
V té době se mezi bratry objevili někteří, kteří se chtěli zbavit vlivu svatého. Ti šli k patriarchovi do Jeruzaléma, aby jim ustanovil igumena. Když biskup zjistil, kde žijí, začali Sávu pomlouvat, že nemůže vést lávru. Patriarcha však jejich řečem neuvěřil, povolal si ctihodného k sobě a proti jeho vůli ho vysvětil na kněze (od té doby je světec nazýván „posvěcený“ - osvjaščenyj). Pak šel se Sávou do lávry, posvětil tam skalní chrám a svatého ustanovil za igumena.
Sáva dlouho a dobře spravoval lávru. Jeho nepřátelé se však opět proti němu postavili a získali na svou stranu na čtyřicet mnichů. Tehdy svatý opustil lávru a odešel ke Gadarinské říčce. Zde našel jeskyňku, lví doupě, vešel do ní, pomodlil se a ulehl ke spánku. O půlnoci přišel lev, a když našel starce, chytil ho zuby za oděv a vytahoval z jeskyně. Ctihodný se probudil, ale nepolekal se a začal se modlit půlnoční modlitby. Lev vyšel a čekal, než se stařec pomodlí. Pak se lev opět snažil vytáhnout starce z doupěte. Tehdy mu Sáva řekl: „Zvíře, jeskyně je prostorná a stačí pro nás oba. Můžeme v ní žít společně, vždyť nás učinil jediný Pán. Jestliže však se mnou nechceš být, pak odtud odejdi, vždyť jsem důstojnější než ty, neboť jsem stvořen na boží obraz.“ Když to lev uslyšel, odešel.
Zatím bratři v lávře začali šířit, že Sáva byl roztrhán v poušti dravou zvěří. Vydali se k jeruzalémskému patriarchovi Eliášovi a žádali jej o igumena. Ten jim však nevěřil: „Nevěřím vám. Já vím, že je Pán spravedlivý. Nepřehlédne tolik dobrých skutků vašeho otce a nedovolí, aby byl sežrán zvěří. Jděte a lépe hledejte vašeho otce, nebo seďte ve svých celách a mlčte, dokud ho Bůh neukáže.“ A tak se bratři neúspěšně vrátili.
Nastal svátek Obnovení chrámu Vzkříšení, na který přišel do Jeruzaléma i Sáva. Patriarcha se velmi zaradoval a nařídil mu, aby se vrátil do lávry. Tehdy mu starec prozradil důvod svého útěku. Patriarcha však na svém rozkazu trval a poslal do lávry dopis, ve kterém nařídil, aby mnichové, kteří se svatému nechtějí podřídit, odešli. Když bylo nařízení v lávře přečteno, bratři, rozjitřeni zlobou, začali starci nadávat, vzali topory a rozbíjeli své cely. Pak odešli k tekojskému potoku a tam se usídlili.
Po nějaké době se Sáva dověděl o tom, kde se tito bratři nacházejí a že trpí velkou nouzí. Sehnal mnoho jídla a dopravil jim je. Kromě toho jim postavil chrám a zajistil igumena.
Na jedné hoře, nedaleko místa, kde žil Sáva, přebývali dva mnichové, kteří se přidržovali nestoriánského bludu. Starec se kvůli nim velmi trápil. Jednou měl toto vidění: Zdálo se mu, že se nachází v chrámu Vzkříšení v Jeruzalémě uprostřed lidu a viděl zde i oba nestoriány. Když přišla doba přijímání, všichni k němu přistupovali. Šli i tito dva bratři. Tu se náhle objevili strašní vojáci, kteří je vyhnali od svatých darů i z chrámu. Když se jich Sáva snažil zastávat, dostal odpověď: „Není jim možné zúčastnit se božských svátostí, vždyť popírají Kristovo božství a Přečistou Pannu Marii neuznávají za Bohorodičku.“ Od té chvíle se ještě více trápil, postil se a modlil se za ně. Často je navštěvoval a ti se nakonec navrátili do Kristovy Církve.
Vzpomeňme ještě na cestu starce do Cařihradu: Císař Anastasij neuznával chalcedonský koncil a držel se monofyzitického učení. Sesadil cařihradského patriarchu Eutimia a chtěl poslat do vyhnanství antiochijského patriarchu Flaviána a jeruzalémského Eliáše, protože neuznávali jeho herezi. Eliáš se snažil císaře usmířit a poslal k němu igumeny palestinských klášterů, mezi kterými byl i Sáva. Když přišli do Cařihradu, vstoupili do císařova paláce. Sáva šel jako poslední. Stráže, které viděly jeho ubohý oděv, jej nepustily dovnitř. Císař otce důstojně přijal a zjišťoval, který z nich je Sáva, o němž patriarcha tak pochvalně psal ve svém dopise. Otcové nevěděli, kam se poděl. Proto ho dal císař hledat a našli jej v jednom rohu místnosti, jak se modlí žalmy. Když jej přivedli k císaři, učinil na něj velký dojem. Poselstvo však mělo malý úspěch a otcové se vrátili domů, jen Sáva zůstal v paláci a císař mu dovolil, že ho může kdykoli navštěvovat. Nakonec se starci podařilo přesvědčit vladaře, aby jeruzalémského patriarchu ponechal v úřadě a nehněval se na jeruzalémskou církev. Když Sáva odcházel, dostal od císaře velké množství peněz na stavbu palestinských chrámů.
Pokoj v Jeruzalémě však netrval dlouho. Bludaři přesvědčili císaře a ten svolal do Sidonu nezákonný koncil, který sesadil jeruzalémského a antiochijského patriarchu a na místo alexandrijského patriarchy dosadil Severa. Jeruzalémský patriarcha byl svržen vojenskou silou a na jeho místo byl dosazen patriarcha Jan.
Když se o tom Sáva dověděl, sehnal všechny mnichy z Palestiny a v jejich čele vstoupil do Jeruzaléma, kde přesvědčoval nového patriarchu, aby se zřekl hereze, jinak že bude proklet všemi palestinskými mnichy. Jan se zastyděl, zřekl se Severa a jeho bludu a přijal pravou víru.
Brzy se o tom dověděl císař. Ten dosadil za panovníka nad Palestinou Anastasia a nařídil mu, aby donutil Jana k herezi. Anastasius vtrhl do Jeruzaléma, zajal patriarchu a zavřel jej do vězení. Biskup jej prosil, aby se nad ním smiloval, že splní císařovu vůli, jen nechce, aby to bylo z donucení. Pak prohlásil, že následující neděli prokleje před vším národem chalcedonský koncil a přihlásí se k sidonskému. Když jej panovník propustil, poslal patriarcha k palestinským otcům, aby k němu přišli v neděli se všemi mnichy. Když nastala neděle, přišel Sáva a Teodós a s nimi na deset tisíc bratří. Když se dostavil Anastasius s císařským vyslancem do chrámu, patriarcha se Sávou a Teodósem vstoupili na ambon. V té chvíli začali bratři s celým národem volat: „Proklej heretiky a potvrď chalcedonský koncil!“ Patriarcha zvolal: „Kdo věří jako Nestor a Severus, buď proklet!“ a Teodós se přidal: „Kdo nepřijímá čtyři koncily jako čtyři evangelisty, buď proklet!“ V té chvíli vladař uprchl z chrámu a císařský vyslanec se zapřísahal, že nepřišel hájit Severovo učení, ale poklonit se svatým místům. Pak otcové napsali císaři dopis, ve kterém se postavili za chalcedonský koncil. Císař se rozhněval a rozhodl zasáhnout v Jeruzalémě vojensky. Byl však nucen akci odložit, protože se musel věnovat válce v jiné části říše.
Po sesazení patriarchy Eliáše nastala v Palestině doba sucha. Během pěti let nepršelo a mnoho lidí zemřelo hladem a žízní. V té době sezval sv. Sáva představené sedmi klášterů, které postavil, a nařídil jim nestarat se o tělesné věci, ale spoléhat na Boha (Mt.6.25,31-33).
Jednou řekl ekonom velké lávry starci: „Otče, tuto sobotu ani neděli nemůžeme konat boží službu, protože nejenže nemáme co jíst, ale není chléb ani na svaté dary.“ Svatý mu odpověděl: „Nezruším službu pro nedostatek jídla. Ten, který nám nařídil nestarat se o zítřejší den, je spravedlivý a postará se o nás v čas nouze. Jděte do města, prodejte část šatů a kupte potřebné pro liturgii.“ Tak starec vložil veškerou naději na Boha. A ještě než nastala neděle, jakýsi dobrý člověk poslal klášteru množství chleba, pšenice a vína i jiného jídla. V té chvíli se ekonom podivil velké víře ctihodného a prosil za odpuštění.
Na konci čtvrtého suchého roku přišli bratři k Sávovi a chtěli, aby je rozpustil. On je káral za jejich nevěru a nařídil jim, aby se spoléhali na Boha. Třetího dne se nad lávrou objevil oblak, z něhož začal padat déšť, který naplnil lávru vodou. Oblak byl však pouze nad klášterem, na ostatních místech nespadla ani kapka vody.
Nastal pátý suchý rok. Patriarcha Jan trpěl a dával hledat vodu, ale jeho pokusy byly marné. Když se dozvěděl o tom, že Sáva vyprosil vodu, poslal k němu s prosbou o modlitbu. Starec odpověděl: „Kdo jsem já, abych ukrátil boží hněv? Jsem hříšník.“ Tu jej patriarcha ještě více prosil. Svatý odpověděl: „Kvůli poslušnosti půjdu do cely a budu prosit. Jestliže během tří dnů nenastane déšť, vězte, že jsem nebyl vyslyšen. Modlete se za mne.“ Následující den bylo strašné horko. Když nastala noc, začal dout jižní vítr, který přihnal silnou bouři. Ráno bylo vše naplněno vodou a všechny řeky tekly jako dříve. Tak se na přímluvu sv. Sávy skončilo období sucha a všichni děkovali Bohu.
Když bylo Sávovi devadesát jedna let, povstali v Palestině Samaritáni proti byzantskému panství a začali utiskovat křesťany. Povstání bylo potlačeno, ale jistý Arsenij se odebral do Cařihradu a vloudil se na císařský dvůr. Zde začal obviňovat palestinské křesťany, jako by oni byli vinni povstáním. Císař Justinián pomluvám uvěřil a rozhněval se na Palestinu. Když se o tom dozvěděl jeruzalémský patriarcha Petr a ostatní palestinští biskupové, prosili Sávu, aby se vypravil k císaři a vyprosil pokoj pro církev. Ten, i když starý, kladl potřeby Církve nad své vlastní zájmy a odebral se do Cařihradu. Když předstoupil před Justiniána, udělal na něj stejný dojem jako kdysi na Anastasia. Císař sestoupil z trůnu, poklonil se před ctihodným a vyprosil si od něj požehnání. Pak se vzdal na prosbu svatého svého hněvu proti církvi v Palestině. Sám Arsenij nakonec žádal o křest, aby se vyhnul trestu.
Císař chtěl Sávovi prokázat milost a ptal se, co potřebuje. Ten pro sebe nechtěl nic, ale žádal o snížení daní pro Palestinu, která byla vyčerpána samařskou válkou, aby mohly být obnoveny chrámy. Také prosil o vykořenění Áriových, Nestorových, Origenových a ostatních bludů, za což slíbil císaři připojení Říma a Afriky k byzantskému císařství. Když Justinián plnil jeho prosbu, starec se začal modlit třetí hodinku. Uviděl to jeden z jeho učedníků a ptal se ho, proč u císaře nezůstal. Sáva mu odpověděl: „Dítě, každý dělá své, oni své i my své.“ Pak Justinián Sávu propustil.
Brzy po návratu stařec onemocněl. Poznal, že se blíží jeho smrt, a proto k sobě svolal všechny otce a bratry, rozloučil se s nimi a určil svého nástupce. Pak čtyři dny nic nejedl a s nikým nemluvil. V sobotu 5.12.532 prosil o podání svatých svátostí. Pak pronesl tato slova: „Pane, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ a zemřel.