Sv. Sergij se narodil r. 1314 nedaleko Rostova. Jeho otec byl bojarem. Chlapec dostal při křtu jméno Bartoloměj. Měl dva bratry: staršího Štěpána a mladšího Petra.
Když mu bylo sedm let, učil se číst a psát. Velmi se snažil, ale učení mu nešlo. To mu vynášelo kárání od rodičů a výsměch od spolužáků. Bartoloměj se velice rmoutil a dnem i nocí se modlil, aby uměl číst a psát.
Jednoho dne ho otec poslal hledat koně. Bartoloměj narazil na jakéhosi mnicha, svatého starce, který stál na poli pod dubem a modlil se. Když ho hoch spatřil, poklonil se mu a pak poblíž očekával konec jeho modlitby. Starec se Bartoloměje zeptal, co si přeje. Ten mu odpověděl, že by chtěl umět číst a psát. Starec se nad ním modlil a po modlitbě mu podal kousek prosfory „na znamení boží milosti a chápání knih“. Od té doby se s chlapcem stala podivuhodná změna. Lehce se učil a brzy překonal ve znalostech své bratry.
Když mu bylo patnáct let, jeho rodiče zchudli a přestěhovali se do Radoněže (nedaleko Moskvy). Zde se Štěpán a Petr oženili. Bartoloměj však toužil po poustevnickém životě. Rodiče ale chtěli, aby jim pomáhal, dokud nezemřou. Když bylo Bartoloměji dvacet let, odešli rodiče do kláštera, kde brzy zemřeli. Do kláštera vstoupil i Štěpán, který mezitím ovdověl.
Po smrti rodičů dal Bartoloměj svůj podíl dědictví svému bratru Petrovi a se Štěpánem odešel do hlubokého lesa, několik kilometrů od Radoněže, aby zde v samotě sloužili Bohu. Postavili tam chatu a kapli, kterou zasvětili Přesvaté Trojici.
Štěpán však nevydržel život v samotě a brzy odešel do kláštera v Moskvě. A tak Bartoloměj zůstal v hlubokém lese sám.
Když mu bylo dvacet tři let, pozval si k sobě igumena Mitrofana, který ho v kapli postřihl na mnišství. Při postřižení obdržel mladík jméno Sergij, neboť byl postřižen v den svatých mučedníků Sergije a Bakcha. Když starec odešel, zůstal mladý mnich opět sám a přes dva roky se duchovně zdokonaloval.
Těžký byl život poustevníka a neviditelný nepřítel vynaložil všechno své úsilí, aby se Sergije zbavil.
Jedné noci vstoupil Sergij do kaple, aby se modlil utreňu. Sotva začal zpívat, rozestoupila se stěna a vešel tam ve viditelné podobě ďábel s velkým zástupem démonů. Byli oblečeni jako Litevci a vrhli se na Sergije. Hrozili, že jej zabijí a rozbijí kapli, skřípali zuby a volali: „Uteč odtud a víc už zde nepřebývej! My jsme tě nenapadli, ale tys zaútočil na nás. Jestliže odtud neodejdeš, roztrháme tě a zemřeš v našich rukou.“ Mnich se však nezalekl a začal recitovat slova žalmu: „Ať povstane Bůh a rozprchnou se jeho nepřátelé, před jeho tváří prchnou ti, kdo ho nenávidí. Jako mizí dým, tak ať zmizí i oni, jako taje vosk před tváří ohně, tak ať zahynou hříšníci před tváří boží a spravedliví se zaradují (Ž.68.2-4).“ Při těchto slovech ďábel zmizel tak rychle, jak se objevil.
Sergiji však hrozilo i jiné nebezpečí. Kolem jeho chýše pobíhala celá stáda hladových vlků, kteří celé noci vyli. A někdy se přiblížili ještě strašnější obyvatelé lesa - medvědi. I když Sergij míval strach, vždy se začal modlit a strach přecházel na zvířata, která se vzdalovala.
Jednou uviděl před svou chatou velkého medvěda. Protože poznal, že má šelma hlad, zželelo se mu zvířete a dal mu kousek chleba, svůj oběd. Medvěd si zamiloval poustevníka, ke kterému často chodil, a Sergij se s ním dělil o chléb a někdy medvědovi dával i poslední kousek a sám zůstával hladový.
Ačkoliv se staral, aby se vůbec nevědělo o jeho životě, přece jen se pověst o něm brzy rozšířila a začali k němu přicházet mladí muži, kteří chtěli žít v jeho blízkosti. Sergij je nevyhnal, neboť je psáno: „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven (J.6.37).“ A tak se kolem něho vytvořila skupinka dvanácti bratří. Počet zůstával dlouho nezměněn. Když jeden odešel, přišel jiný.
Po roce přišel k bratřím starec Mitrofan, od kterého přijal Sergij postřižení, a bratry vedl. Nemocný stařec však brzy zemřel a bratři zůstali bez igumena. Proto se poradili nejdříve mezi sebou a pak přišli za Sergijem, aby jim byl představeným. Sergij o tom nechtěl ani slyšet, neboť chtěl „více poslouchat než poroučet“ a uprosil bratry, aby si to rozmysleli. Po několika dnech bratři naléhali opět. Sergij se proto rozhodl, že půjdou k biskupovi.
V té době byl metropolita Alexij vzdálen a zastupoval jej biskup Atanáš. Když se dozvěděl Sergijovo jméno, zaradoval se, neboť o něm již mnoho slyšel. Světec jej prosil, aby jim dal igumena. Tu biskup bez váhání jmenoval Sergije igumenem a vysvětil jej na kněze.
Sergij byl ve své funkci všem živým příkladem. Konal nejtěžší práci, nosil oděv pokrytý záplatami, který nikdo z bratří nechtěl. V noci obcházel chaty, a když nalezl něco, co nesouhlasilo s klášterními pravidly, zavolal si bratra příští den k sobě a mírně jej káral.
I když byl klášter chudý, dal Sergij bratřím příkaz, aby v případě nedostatku nevycházeli z kláštera ven a neprosili v dědinách o potřebné, ale aby s nadějí očekávali pomoc od Boha. Bylo to těžké pravidlo i pro klášter, který je v blízkosti obývaných míst, tím více pro klášter, ke kterému vedla sotva úzká pěšinka. A i když měli mnohdy velký nedostatek, Sergij věřil a jeho naděje nikdy nebyla lichá.
Jednou nebyl v klášteře chleba. Když to trvalo již čtvrtý den, vzal Sergij sekyru a šel k jednomu bratru, jménem Daniel, a řekl mu: „Slyšel jsem, že si chceš postavit před svou chýší předsíň. Přišel jsem, aby mé ruce nezahálely, a postavím ti ji.“ Daniel se přiznal, že čeká na tesaře z vesnice, neboť se bál pozvat Sergije, který by od něj mohl chtít velkou mzdu. Ten však chtěl jen pár plesnivých chlebů, které stařec měl, a za ně mu postavil předsíň. Večer pak Sergij chleby snědl. V té chvíli proti němu začal reptat jistý bratr. Svolal mnichy, začal se igumenovi vysmívat a žádal ho, aby je nechal jít sehnat si jídlo. Když Sergij viděl zesláblé a zoufalé bratry, začal je utěšovat a povzbuzoval je k víře v Boha. Zatímco ještě mluvil, někdo jim dovezl velké množství chleba. A chleby byly čerstvě upečené, ještě teplé.
Když se pak počet mnichů rozmnožil, působilo jim velké obtíže nosit vodu z dálky. A opět někteří bratři začali reptat. Tu je Sergij poslal, aby se šli modlit. Sám pak vyšel s jedním bratrem z kláštera a sestoupil do lesa, který se rozkládal pod klášterem. A když tam v jedné strouze nalezl trochu vody, která se tam udržela po silném dešti, padl na kolena a začal se modlit. Po modlitbě pak označil místo, na němž se náhle objevil vydatný pramen. Od té doby klášter nikdy netrpěl nedostatkem vody.
Se souhlasem metropolity Alexie zavedl Sergij v klášteře společný život. Předtím měl každý svůj příbytek, žil odděleně a staral se jen sám o sebe. Pak byl zaveden způsob společného žití a jednotlivé hospodaření bylo nahrazeno hospodařením společným. „Veškeré bohatství a majetek učinili společným a nikdo nic svého neměl, ani svým nezval, nýbrž měli vše společné.“
Čas plynul a chvíle nedostatku pomíjely. Kolem kláštera se začali usazovat vesničané. A přijížděli sem cestující, bojarové i knížata, a začali klášter obdarovávat. Tak se pusté místo stávalo požehnáním, které poskytovalo duchovní pomoc chudákovi i knížeti. Z mnohých prostředků, které dostávali, mohli mniši postavit chrám. V klášteře byli syceni hladoví, přijímáni nemocní a cizinci.
Sergijovo dílo se rozrůstalo. Jeden z jeho žáků, jménem Andronik, v sobě cítil touhu založit svůj klášter. Igumen poznal, že Andronikova tužba pochází od Boha. Když pak k Sergiji přišel metropolita Alexij, který chtěl na poděkování za záchranu života založit klášter, našel starec vhodné místo a Andronika mu dal.
Štěpán, Sergijův bratr, přivedl do kláštera na vychování svého syna Teodora, kterému Sergij oblékl mnišské roucho. Když Teodor dospěl a byl vysvěcen na kněze, pocítil také touhu vybudovat klášter. Sergij se přesvědčil, že mládencův úmysl je opravdový a nalezl mu vhodné místo. Kolem Teodora se brzy sešlo mnoho bratří. Později pak byl Teodor povýšen na arcibiskupský stolec města Rostova.
Velké jsou i zásluhy světce o národ.
Když tatarský kníže Mamaj táhl s velkým vojskem na ruskou zemi, padl na všechny velký strach. Kníže Dimitrij se přišel poradit do kláštera, co má dělat. Po bohoslužbě a jídle se zeptal Sergij knížete, zda učinil vše, aby odvrátil nutnost války, zvláště zdali vzdal tatarskému chánu patřičnou čest a vyplatil mu zlato, jež žádal – „neboť jestliže nepřátelé žádají takové věci, jsme v duchu Písma svatého povinni jim to dát. Ale za jméno Kristovo, za víru pravou a dobro národa je nutno i duši položit.“ Kníže odpověděl, že učinil vše, ale marně. „Jestliže jsi to učinil, očekává nepřítele záhuba, tebe pak pomoc, milost a sláva boží.“ Pak Sergij Dimitrije požehnal a ještě mu řekl: „Zvítězíš.“
Kníže tedy shromáždil všechna svá vojska a táhl proti Tatarům. Když však spatřil jejich sílu, jejich ohromné množství, stanul v pochybách a mnozí z jeho lidí byli zachváceni strachem. Přemýšleli, co učinit. Tu náhle přišel posel s listem od světce, ve kterém stálo: „Bez jakéhokoli váhání vytáhni s důvěrou a vůbec se nestrachuj, Bůh ti ve všem pomůže.“ Kníže i vojsko nabyli odvahy a vytáhli proti pohanům. Byla to velká bitva. Mamaj byl na hlavu poražen a Dimitrij se vrátil jako slavný vítěz.
Mezitím světec, který měl dar prorockého vidění, setrvával s bratřími na modlitbě. Předem pověděl mnichům o všem, co se stalo: o vítězství i o všech, kteří padli, prozradil jejich jména a obětoval za ně svatou liturgii.
Moskevský metropolita Alexij zval Sergije častěji k sobě, aby se s ním radil. Před svou smrtí ho prosil, aby neodmítal, bude-li zvolen jeho nástupcem. A aby Sergije postavil před hotovou věc, dal přinést zlatý metropolitní kříž a pověsil mu jej na šíji. Ale Sergij kříž sňal se slovy: „Od mladosti jsem nebyl zlatonoscem a na stáří jím chci být tím méně. A nemám-li okamžitě odejít, prosím, aby nebylo už nikdy ani slovem vzpomenuto mé metropolitní hodnosti.“
Poblíž kláštera žil člověk, který měl ve zvyku okrádat chudé. Sebral jistému chudákovi vepře, kterého si chuďas krmil ke své obživě, a dal si ho zabít. Poškozený přiběhl ke světci a prosil ho, aby mu pomohl. Sergij si zavolal zloděje, pokáral ho a nařídil mu, aby chudákovi škodu nahradil. Ten to slíbil. Když však odešel, rozmyslel si to a už se mu nechtělo splnit svůj slib. Jakmile přišel domů, uviděl, že maso z vepře je prolezlé červy, ačkoliv to bylo v zimě. Tu na něj padla velká bázeň, přímo se třásl, že neposlechl starce a nyní se před ním nemůže objevit, protože Sergij zná myšlenky. A odevzdal náhradu tomu, kterému ji chtěl upřít.
R. 1390 si přál permský biskup sv. Štěpán navštívit na cestě do Moskvy sv. Sergije. Když mu to bylo pro nedostatek času znemožněno, zastavil se na cestě, ve vzdálenosti asi 12 km od kláštera, se slovy: „Pokoj tobě, můj duchovní bratře.“ V té chvíli Sergij, který seděl u skromného jídla, povstal a poklonil se k velkému překvapení bratří směrem k západu, kde právě stál sv. Štěpán, a řekl: „Buď zdráv i ty, pastýři Kristova stádce.“
Přes všechna vyznamenání si Sergij zachoval velikou skromnost a pokoru. Do kláštera přišel jednou jakýsi sedláček a prosil, aby byl puštěn k igumenovi. Sv. Sergij právě pracoval na zahradě. Mnich, na kterého se příchozí obrátil, mu ukázal Sergije. Mužik se urazil a řekl: „Přišel jsem zdaleka, abych viděl našeho svatého proroka a ty mně ukazuješ jakéhosi žebráka. Nejsem tak hloupý, abych ti na to sedl.“ Když Sergij ukončil práci, spatřil návštěvníka a šel k němu. Pozdravil ho a pozval do jídelny. Mužik si postěžoval, že ho nechtějí uvést k igumenovi. Sergij mu odpověděl: „Nezlob se, bratře, Bůh je tak milostiv tomuto místu, že nikdo odtud neodchází bez potěchy. I tobě ukáže, koho hledáš.“ Tu vstoupil do jídelny kníže Dimitrij Donský. Sergij vstal a šel jej pozdravit. Dvořané odstrčili sedláka stranou. Kníže se Sergiji poklonil a ten ho políbil a požehnal. Pak si oba sedli, zatímco ostatní stáli okolo. Mužik se snažil najít Sergije mezi mnichy. Když se mu to nepodařilo, zeptal se jednoho z nich: „Kdo je ten člověk, který sedí vedle knížete?“ Mnich mu odpověděl: „Ty nevíš, že je to náš otec Sergij?“ Po odchodu knížete se vesničan vrhl k nohám sv. Sergije a prosil o odpuštění. Starec se však nezlobil a řekl mu: „Netrap se, synu, ty jediný ses o mně správně vyslovil, ostatní se mýlí.“ Mužik později pod dojmem této události vstoupil do kláštera.
Před smrtí se sv. Sergiji zjevila v jeho cele Přesvatá Bohorodička, doprovázená apoštoly Petrem a Janem, a slíbila mu budoucí rozkvět jeho kláštera.
Půl roku před smrtí svolal starec své učedníky a předal hodnost igumena Nikonovi. Od té chvíle setrvával v neustálém mlčení. Dne 25.9.1392 přijal svátosti a odevzdal svou duši Pánu - ve věku sedmdesáti osmi let. Bratři jej pak pochovali na klášterním hřbitově.
Třicet let po smrti se sv. Sergij zjevil ve snu jednomu vesničanovi. Prosil jej, aby šel za igumenem Nikonem a řekl mu, že má starcovo tělo vykopat z hrobu, neboť je ze všech stran zatápí voda. Muž vzkaz vyřídil. Nikon se zaradoval a s bratry a mnoha kněžími dal vykopat svaté tělo z hrobu. A vskutku! Když hrob odkryli, byl plný vody, ale starcovo tělo i oděv byly neporušeny. Bratři pak uložili Sergijovo tělo v novém kamenném chrámu kláštera, kde se nachází dodnes. Svátek přenesení ostatků sv. Sergije se slaví 5.7.