Pokud je tento pohled jednostranný, jaký je ve skutečnosti východní katolicismus dnes? Co katolíci Východu znamenají ve vlastních očích? Vzdělaný východní katolík si je velmi dobře vědom toho, jaká skutečná pravda se skrývá v obviněních, které vznášejí ortodoxní. Při vývoji, směřujícím k latinizaci, mnoho východních katolíků opustilo své dědictví. Katolický Západ dokonce ještě dnes úplně nechápe, že kromě liturgie i mnohé jiné cennosti – duchovní, kulturní,teologické, kanonické – tvoří integrální součást našeho východního dědictví a musí být uchovávané ne jako přiznání se k partikularismu, ale ve prospěch univerzální církve. V důsledku toho se katolíci Východu musí usilovat sehrát svou úlohu při utváření křesťanské jednoty svého lidu. Ale při plnění tohoto osobitého poslání absolutní loajality jednak vůči katolicismu a jednak vůči obyčejům Východu si připadají jako rozpoltěná osobnost, která se usiluje být katolíkem, a to způsobem pro katolíky nepochopitelným a zároveň se usiluje být katolíkem Východu, a to způsobem, který Východ nepřijme.
Nedopusťme se zde nějakého omylu. Východní katolíci milují Kristovu církev a milují ji takovou jaká je, ne slepou nekritickou láskou, ale láskou, která koresponduje s tím, co Kristus vyžaduje od nás všech, abychom nyní žili sjednoceni s jeho Tělem, a to v takovém, jaké právě je, a ne jaké by mohlo být po ekumenickém koncilu, nebo jaké by mohlo být za sto roků. Že život v Kristu znamená zemřít sám sobě, to křesťan ví a akceptuje. Ví, že základní otázkou není věrnost Východu, ale Západu v Kristu, a že je daleko lepší ztratit svou kulturu a svůj obřad, než přinést oběť své víry a jednoty, což od něj vyžaduje Bůh dokonce i za cenu vlastní krve.
Katolík Východu, vědomý si svého povolání ví, že se zde nemůže zastavit. Jeho přítomnost v církvi musí – přes věrnost Východu – být svědectvím toho, co má přijít. Jak vyzdvihl patriarcha Maximos IV., může tak konat jen tehdy, pokud uskuteční dvojnásobné poslání, které mu dějiny zanechaly pro současnou církev:
Musíme bojovat o to, abychom zaručili, že latinismus a katolicismus nejsou už více synonyma, že katolicismu zůstává otevřený pro každou kulturu, každého ducha a každou organizační podobu, která je slučitelná s jednotou víry a lásky. Zároveň, v našem případě, musíme přesvědčit pravoslavnou církev, aby uznala, že jednotu s Petrovým Stolcem je možné dosáhnout bez·toho, aby byli donuceni vzdát se pravoslaví, nebo kteréhokoli jiného duchovního bohatství apoštolského a patristického Východu, který je otevřen do budoucnosti o nic méně, než do minulosti. Pokud zůstaneme věrní tomuto poslání, musíme dospět k vytvoření a nalezení jistého způsobu sjednocení, které je přijatelné jak pro Východ, tak i pro Západ. Dospět k jednotě, která není ani čirou autokefálností, ale ani abstrahováním, ať už principiálně či skutečně, ale účastí na téže víře, těchtýž svátostech a téže organické hierarchii, v duchu upřímného respektování duchovního dědictví a organizace, které jsou vlastní každé církvi, při starostlivosti otcovské, ale i bratrské, následovníků toho, komu bylo řečeno: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou církev.“
Není to jednoduchá cesta. Není lehké odpovídat na problémy, se kterými se setkává katolicismus Východu, když směruje k opětovné integraci svého dědictví do života církve. Tento proces se už jasně začal a Svatý Stolec už učinil mnoho v rámci reforem uskutečněných za několik posledních desetiletí. Tento proces bude pokračovat prozíravě, bez fanatismu, nebo ustrnulého konzervativizmu s příslušným ohledem na duši člověka.