Výsledkem takovéhoto dějinného vývoje je cosi, na co někteří autoři poukazují spíše s opovrhnutím jako na „unionismus“, což znamená pojem, používaný na charakteristiku postavení, ve kterém se mnozí východní katolíci sami dnes ocitli. Význam samotného pojmu však do velké míry závisí na použitém hledisku pohledu.
„Východní katolík“ a „římský katolík“ jsou pro mnohé ortodoxní úplně protikladnými pojmy. Katolická církev je v jejich pohledu latinskou církví, patriarchátem Západu, církví latinského obřadu. Pro papeže ustanovení nelatinské církve, přímo jemu podřízené, znamená nepřijatelné rozšíření pravomoci za hranice jeho patriarchátu. Při ustanovení „Uniatské“ církve se katolická církev neusilovala skutečně o znovusjednocení, ale spíše částečným sjednocením postupně důsledně podrobovala Východ Západu a proměnila církev na jeden obrovský patriarchát, podřízený moci Říma. Na podporu svého stanoviska ortodoxní poukazují na skutečnost, že katolíci východní církve vskutku úplně zradili věrnost Východu. Opětovné sjednocení nedosáhlo viditelné propojení mezi dvěma křesťanstvími Východu a Západu, ale vedlo k částečné latinizaci a pohlcení východní církve západní.
Toto tedy mnozí ortodoxní chápou pod pojmem „unie“, slova, které pochází ze slovanského neologismu unija, prosazovaného podle Brestské unie (1596) jako označení unie, která v jejich představách byla spíše podrobením se, kapitulací vůči latinismu, popřením pravého národního náboženského dědictví pro uměle vytvořenou jednotu. A výsledkem „unie“ není východní katolicismus, ale „unionismus“, povrchní lpění na jistých východních formách u lidí, kteří jsou ve skutečnosti duchem v latinské církvi. Takto konat znamená povrchně a zbytečně využívat liturgii, která je nejhlubším vyjádřením ducha, kterého nikdy nepochopili a neznali.