Když budeš žít v mlčení a budeš toužit být sám pouze s Bohem, nikdy nepřijímej, když uvidíš ve svém nitru či venku cokoliv smyslového či duchovního. Nepřijímej to, ať je to tvář Krista, anděla, obraz svatého nebo světlý zjev, zachycený myslí. A rozhořčeně tomu nevěř, i když by to bylo něco dobrého, dokud se nepřeptáš zkušených na to, co je pro tebe nejužitečnější a nejvýhodnější a Bohu nejmilejší. Ochraňuj svou mysl, aby byla vždy bez barev, obrazů, pohledů, forem, kvality a množství, aby vnímala pouze slova modlitby, z nich se poučovala a o nich rozjímala ve vnitřních pohnutkách srdce. Následuj Klimaka, který říká: „Počátek modlitby spočívá v tom, abychom odháněli vynořující se myšlenky při jejich samém počátku. Pokrok je v tom, aby se mysl uzavřela ve slovech, která říká a nad nimiž medituje. A dokonalost v modlitbě je uchvácení Pánem.“[1] Takto o tom mluví svatý Nil: „Nejvyšší modlitba z dokonalých je ta, kdy je mysl uchvácena a zcela vystoupí od všeho smyslového před Boha, který vidí rozpoložení srdce, které je otevřené jako napsaná kniha a skrze mlčenlivé znaky zjevuje své touhy. To se děje za působení Ducha, který nám přichází na pomoc v naší slabosti.[2] Tak byl Pavel uchvácen až do třetího nebe a nevíme, zdali byl v těle, nebo zdali byl mimo tělo.[3] Tak vystoupil Petr na střechu, aby se modlil a viděl nebe otevřené a z něho jak se snáší dolů něco jako velké prostěradlo.[4] Za touto první (nejvyšší) modlitbou následuje druhá, v níž zkroušená mysl pronáší slova modlitby s jejich sledováním a současně si uvědomuje, komu tuto modlitbu přináší. Modlitba, která je přerušována tělesnými starostmi a s nimi se mísící, je vzdálena od rozpoložení, v němž se máme modlit.“[5] V tomto přebývej a nic jiného nepřijímej do té doby, než se ti upokojí vášně a po dotazu, jak jsme již řekli, zkušených.
To jsou příznaky klamu. Nyní se podívejme, jaké jsou příznaky pravdy.
Příznaky pravdy a dobrotivého a životodárného Ducha jsou: láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost.[6] O tom mluví svatý apoštol, když tyto ctnosti nazývá plody Božského Ducha. A opět říká: „Žijte jako děti světla. Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v pravdě.“[7] Vše tomu opačné patří ke klamu. O tom mluví i někdo z moudrých, když se jej někdo ptal: „Milovaný, co se týká jisté cesty ke spáse, na niž ses mě ptal, věz, že je mnoho cest, které vedou k životu, a mnoho těch, které vedou k smrti. Jedna z cest, která vede k životu, je plnění Kristových přikázání. V těchto přikázáních nalezneš všechny podoby ctností, ale zvláště tyto tři: pokoru, lásku a milosrdenství. Bez nich nebude nikdo vidět Pána. Tyto tři ctnosti jsou nepřemožitelné zbraně proti ďáblovi, které nám darovala svatá Trojice. Na ně nemůže pohlédnout ani celý pluk démonů. Vždyť v nich není ani vidu po pokoře, a protože se sami utopili v pýše, je pro ně připraven věčný oheň. Kde by u nich byla láska nebo třeba jen stín milosrdenství, když jsou neustálými nepřáteli lidského rodu a ve dne v noci mu nepřestávají škodit? Oblečme se tedy do těchto zbraní. Vždyť ten, kdo je nosí kolem sebe, stává se pro nepřátele nedobytným. A my vidíme, že v tomto provaze, upleteném svatou Trojicí ze tří vláken, jsou tři v jednom. Tři skrze názvy, a chceš-li, i osobami a jedno mocí, činností, přiblížením se k Bohu, zaměřením a sobě přivlastněním. O nich (pokoře, lásce a milosrdenství) řekl Pán: »Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.«[8] A jeho milovaný učedník: »Jeho přikázání nejsou těžká.«[9] Proto duše, která se s Bohem spojila čistotou života, zachováváním přikázání a skrze tyto tři zbraně, které jsou samotným Bohem, oblékne se samotným Bohem. Tak se stává jistým způsobem skrze pokoru, milosrdenství a lásku bohem. A když překročí první dvě, zaměřené k hmotnému, a vystoupí výše než je zákon, tj. k lásce, spojuje se s nadpřirozenou a životodárnou Trojicí, bezprostředně s ní rozmlouvá, skrze světlo přijímá světlo a raduje se neustálou a věčnou radostí.“ Ale to již stačí. Když jsme takto z části ukázali příznaky a plody klamu a pravdy, řekneme si nyní něco málo o útěše. To učiníme tak, jak to má být, skrze výroky otců. Řekneme si tedy něco o božské a vskutku požehnané útěše a o útěše padělané, nepřátelské. Svatý Diadoch o tom říká toto:
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola