Prvním snažením začínajících v mnišství, jako by úvodem k rozumnému mlčení, je začínat s bázní Boží, neustálým plněním všech Božích přikázání a apatií ke všem dobrým i špatným věcem. Je to nutné konat skrze víru, úplné vzdálení se ode všeho, co je tomuto začátku protivné, a skrze horlivou náklonnost k pravé skutečnosti tak, jak bylo uvedeno výše. Pokroku se dosahuje neochvějnou nadějí a přebýváním v modlitbě srdce, která je čistá a soustředěná, a skrze plné přilnutí k Bohu. A takovým způsobem se dosahuje dokonalosti skrze neměnnou a neustálou duchovní modlitbu. Dokonalou láskou pak člověk vstupuje k Bohu a je uchvácen nadpřirozeným. To znamená, že od konání se přechází k nazírání bezhříšnosti a rozpoložení. Když je zakusil Bohootec David a proměnil se touto blaženou proměnou, hlasitě opěvoval: „Pravil jsem ve svém vytržení: »Každý člověk klame!«“[1] A někdo jiný o tom vyznal: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují.“[2] A pak přidává: „Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží.“[3]
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola