K tomu, co bylo ukázáno výše jako hlavní a bylo dávno uzákoněno svatými otci, což vidíme i z uvedených svědectví, se vztahuje i to, abychom, když vstupujeme spolu s dýcháním do nitra srdce, se k našemu Pánu Ježíši Kristu, Synu Božímu, a jeho svatému a spasitelnému jménu modlili, rozmýšleli o něm a byli v něm zdrženliví, abychom u něho hledali pro sebe milosti. Přidáváme toto: Každý, kdo spěchá ke střízlivému přebývání v srdci, zvláště pak začátečník, má se především v ustanovený čas modlitby skrýt v tiché a ne světlé cele, tak jak to učí a přikazují ctihodní otcové a učitelé, zkušení v tomto blaženém díle. Vždyť tak, jak pohled očima na všechno viditelné obvykle rozptyluje myšlenky, tak se při uzavření v tichém a šerém chrámě, jak bylo již řečeno, myšlenky přestávají množit a rozbíhat a mysl se, ať chce nebo nechce, pomalu utiší a usebere. Tak to říká svatý Bazil: „Mysl, která není rozptylována vnějším a není skrze smysly zaměstnávána světskými věcmi, se vrací k sobě.“