16. Ten, kdo touží horlivě pro Boha mlčet, musí být naplněn dobrým v pravé víře

a) Spasitel říká: „Ne každý, kdo mi říká: 'Pane, Pane!', vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“[1] Proto i ty, milovaný, pokud tvá touha po božském mlčení (které dává těm, kteří k němu horlivě přistupují, již zde přijímat jasné zjevení Božího nebeského království a ve věku budoucím pak ještě plněji a dokonaleji) není postavena pouze na prázdných slovech, ale miluješ ho i ve skutcích, vynasnaž se, abys přebýval v pravé víře a plný dobrých skutků. Přitom buď v pokoji se všemi, nakolik to ovšem závisí od tebe,[2] ničím se nerozptyluj, nestarej se o mnohé věci, tj. nedovol, aby tě ovládaly zbytečné starosti. Buď mlčenlivý a tichý, za vše děkuj a poznávej svou nemohoucnost. Ale přede vším tím pečlivě věnuj neustálou pozornost všemu, co se s tebou každý den děje, různým a mnohým pokušením. S trpělivostí a mírností bojuj se všemi bouřemi a utrpením, které na tebe přicházejí.

Co se týká prvního i druhého, tj. v pravé víře se zdobit dobrými skutky, ať je ti v tom učitelem slavný bratr Boží, který říká toto: „Víra beze skutků je mrtvá,“ tak jako i skutky bez víry, a „Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků!“[3] A ještě před tím Učitel všech, náš Pán Ježíš Kristus, řekl svým učedníkům: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“[4] A Řehoř Teolog říká, že „Bůh žádá od každého pokřtěného člověka tyto tři skutky: pravou víru v duši, neposkvrněnost těla a pravdivost jazyka.“

b) Dvojí víra

Všimni si, že víra je podle Božích slov dvojí: Jedna je společná všem pravověrným křesťanům, v níž jsme na počátku přijali křest a s níž nakonec i odtud odejdeme. Druhá je dědictvím nemnohých lidí, těch, kteří skrze vyplnění všech božských přikázání dosáhli stavu být podle Božího obrazu a podoby, tak se obohatili světlem Boží milosti a všechnu svou naději zakotvili v Hospodinu, a to v takové míře, že podle slov Pána[5] v době modlitby vůbec nepřemýšlejí o svých prosbách k Bohu, ale s vírou prosí a hotově dostávají potřebné. Takovouto pevnou víru získali tito blažení z čistých skutků, neboť od sebe rozhodně odvrhli všechny vědomosti, přemýšlení a váhání i všechny starosti a plně se vrhli do božského nápoje víry, naděje a lásky k Bohu a podle proroka Davida změnili se k lepšímu a blaženému změnou pravice Nejvyššího.[6]

Mluvit obšírně o první víře nemáme nyní čas, ale budeme mluvit o druhé, která se jako jakýsi božský plod rodí z první. Tato víra je jakoby kořenem a hlavou znamenitého božského mlčení. „Jestliže mlčící,“ říká Klimak, „nebude věřit, jak může mlčet?“[7] Král David říká: „Uvěřil jsem, proto mluvím“[8] a velký apoštol Pavel zvěstuje: „Věřit znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme“[9] a „Spravedlivý bude žít z víry.“[10] Když učedníci prosili Spasitele, aby jim dal víru, řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás.“[11] A jindy: „Jestliže budete mít víru a nebudete pochybovat, dokážete nejen to, co se stalo s fíkovníkem, ale i kdybyste řekli této hoře: 'Zdvihni se a vrhni se do moře!', stane se to. A dostanete všechno, zač budete v modlitbě prosit s vírou.“[12] Též i ctihodný Izák píše: „Víra je lepší znalost, než je znalost viditelných věcí. Všichni svatí se stali hodnými tohoto života, který je dobrým před Bohem. Silou víry přebývají v nádheře tohoto nadpřirozeného života. Vírou však nerozumíme tu víru, kterou věří ten, kdo věří v rozličnost božských osob v jediné božské přirozenosti a v podivuhodný čin vtělení skrze přijetí naší přirozenosti, i když i tato víra je velmi cenná. Máme na mysli víru vyzařující v duši ze světla milosti, která skrze svědectví rozumu upevňuje srdce v pevnosti a věrnosti naděje, daleké každé svévole, a která se zjevuje ne v přiklonění sluchu, ale v pronikání duchovníma očima do tajemství ukrytých v duši. Do onoho bohatství milosti, skrytého před očima synů těla a zjevovaného Duchem těm, kteří se sytí z Kristova stolu za přítomnosti jeho zákonů tak, jak řekl: „Jestliže budete zachovávat má přikázání, sešlu vám Utěšitele, Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout a všemu vás naučí.“[13] Duch ukazuje člověku tuto svatou sílu, která v něm přebývá v každé době. Ta ho ochraňuje a odráží od něho vše zlé. Tuto moc zakouší duchovní mysl očima víry. Jí je sám Utěšitel, který silou víry rozplameňuje duchovní síly, duše se pozvedá vzhůru a v naději na Boha nedbá na žádné nebezpečí. A tak se duše na křídlech víry povznáší nad každé viditelné stvoření a vždy přebývá jakoby opilá v údivu před Boží prozřetelností a v čistém nazírání na Boží přirozenost. Vždyť pokud nepřijde to, co přesahuje tajemství a my o tom nedojdeme jasného zjevení, do té doby víra mezi Bohem a svatými zahrnuje nevýslovná tajemství (tj. přijímá, uchovává a nahlíží tato tajemství). Kéž bychom se jich stali skrze Kristovu milost hodnými i my, zde jakoby půjčkou a tam, v nebeském království, v samé skutečné plnosti.“[14]

c) Je třeba, abys byl pokojný

O třetí věci, o tom, že máš žít se všemi v pokoji, ti dají nejlepší příklad výroky blaženého Davida a silnější než zvuk trubky slova apoštola Pavla. Zvěstují: „Hojný pokoj těm, kdo milují tvůj zákon, nic zlého je nemůže potkat“[15] a „S těmi, kdo nenávidí pokoj, žiji v míru“[16] a „Hledej pokoj a usiluj o něj“[17] a toto vyhlašuje: „Usilujte o pokoj se všemi lidmi a o svatost, bez které nikdo neuvidí Pána“[18] a „Jak je to jen možné - pokud záleží na vás - žijte v pokoji se všemi lidmi.“[19]

d) Je třeba, aby ses nerozptyloval

Za čtvrté je ti třeba, aby ses nerozptyloval. O tom tě přesvědčuje ctihodný Izák, když říká: „Jestliže žádostivost je poražením smyslů, ať umlknou ti, kteří tvrdí, že si mnozí chrání pokoj mysli i při marnivém rozptylování. S takto oklamanými nevstupuj do společenství.“

e) Není správné, aby ses zabýval mnohými věcmi a starostmi

Za páté je zapotřebí, aby ses nezabýval mnohými věcmi a starostmi, a to jak v dobrých, tak i ve špatných věcech. Ať je ti příkladem to, co říká Pán v evangeliu: „Proto vám říkám: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty? Podívejte se na ptáky: Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Copak nejste o mnoho cennější než oni? Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život o jedinou chvilku? A proč si děláte starosti o svoje oblečení? Nedělejte si proto starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblečeme? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení.“[20] A svatý Izák říká: „Pokud jsou tvé smysly rozpustilé a nejsi osvobozen od starostí nehledej ve své duši světlo ani tichost a mlčení.“[21] A Klimak: „Malý vlas rmoutí oko a malá starost hubí mlčení. Mlčení je odložení všech starostí, které se nevztahují k dílu spásy, a odvržení všech starostí, ba i dobrých. Ten, kdo vskutku dosáhl mlčení, se nebude zabývat svým tělem, vždyť je lživé se o ně starat.“[22]

f) Je třeba, abys byl mlčenlivý

Nyní, tedy za šesté, je třeba říci, že máš být mlčenlivý. O tom mluví i sv. Izák: „Nejvíce ze všeho si zamiluj mlčení, neboť ono tě přibližuje k plodu. A jazyk již není schopen ho popsat. Nejdříve se k mlčení budeš nutit a pak se z mlčení rodí něco, co nás vede k mlčení samotnému. Kéž ti to něco dá Bůh pocítit, to, co se rodí z mlčení. Jestliže začneš žít tímto životem, nedokážu ani říct, kolik světla ti bude odtud zářit. Když na jednu stranu položíš všechny skutky tohoto (mnišského, mlčenlivého) života a na druhou stranu mlčení, pak zjistíš, jak je převažuje.“[23] „Mlčení je tajemství budoucího věku a slova jsou nástrojem tohoto světa.“[24] „Kdo brání svým ústům mnoho mluvit, ten chrání své srdce před vášněmi. A kdo chrání své srdce od vášní, ten současně hledí na Pána.“[25] A k svatému Arseniovi podruhé mluvil božský hlas takto: „Arsenie, uteč, mlč, buď klidný, v tom jsou kořeny bezhříšnosti.“

g) Je třeba, abys usiloval o bdělé mlčení (miloval samotu)

Za sedmé ti stejným způsobem v tom, že máš žít v mlčení, budou ukazateli cesty Bazil Velký a znovu svatý Izák. První říká: „Mlčení je začátek očištění duše.“ A druhý: „Hranicí mlčení je mlčení ke všemu.“. Těmito slovy první krátce naznačil počátek mlčení a druhý konec. Ve Starém zákoně je tak psáno: „Vyprázdněte se a uznejte, že já jsem Bůh.“[26] A sv. Klimak říká: „Prvním skutkem mlčení je bezstarostnost ke všem věcem, dobrým i špatným, vždyť ten, který otvírá dveře pro prvé, padne nakonec i ve druhé. Druhým skutkem je modlitba bez lenosti a třetím neodcizitelná činnost srdce. Jak je nemožné v přirozeném pořádku tomu, kdo nevidí na písmena, aby četl knihu, tak je ještě více nemožné, aby ten, kdo nezískal první skutek mlčení, rozumně prošel dalšími dvěma.“[27] A opět píše svatý Izák: „Žádoucím dílem mlčení má být neustálé očekávání smrti. Kdo vstupuje bez tohoto pomyšlení do mlčení, ten nemůže snést to, co musíme trpět a snášet v plné míře.“[28]

h) Je třeba, abys Bohu za vše děkoval

A podobně jako v předchozím, ať je ti v tomto osmém bodě dostatečným učitelem svatý apoštol Pavel, který přikazuje: „Za všechno děkujte.“[29] Přidej k němu i ctihodného Izáka, který píše: „Chvála přijímajícího vzbuzuje dárce k dávání darů, které jsou větší než předchozí. Kdo neděkuje za menší, ten je lživý a nespravedlivý i ve větším.“[30] A ještě: „Průvodce Božích darů k člověku je srdce, které se neustále pozvedá ke vzdávání díků, a průvodce pokušení k duši je myšlenka reptání, vždy se nacházející v srdci.“ A také: „Ústa, která vždy děkují, přijmou od Boha požehnání a do srdce, které přebývá v děkování, vejde náhle milost.“

i) Je třeba, abys poznal svou slabost

Jak velké dobro spočívá v tom, když někdo dosáhne poznání své slabosti, což je náš devátý bod, pochopíme, když vnikneme do šestého žalmu krále Davida, kde se říká: „Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu“[31] a na jiném místě: „Já však jsem červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu.“[32] A sv. Izák říká: „Blažený je člověk, který pozná svou slabost, protože toto poznání se mu stává základem, kořenem a počátkem všeho dobrého. Vždyť jak brzy kdo pozná svou slabost a vskutku ji pocítí, tehdy začne utiskovat marnivou hrdost ve své duši, hrdost, která zastiňovala rozum, a tak nalezne svou skrytou ochranu.“[33] A: „Člověk, který poznal svou míru, dosáhl dokonalosti pokory.“

j) Je třeba statečně snášet pokušení

A jako poslední, desáté, ti ukážeme, že je třeba statečně snášet rozličná a mnohá pokušení, která na tebe budou útočit, a mužně a trpělivě se jim postavit. Poslouchej, co je o tom psáno ve svatém Písmě. Hle, co říká svatý Pavel: „Bratři, vedeme přece zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, ale proti knížatům a mocnostem, proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti zlým duchům v ovzduší.“[34] A opět: „Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti.“[35] A také: „Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna.“[36] A myšlenka první kapitoly listu bratra Páně Jakuba je tato: „Kdo neprošel zkouškou, je nezkušený.“ Svatý Ilja Ekdik říká: „Je třeba, aby se žádný křesťan, který věří správně v Boha, neoddával bezpečí, ale vždy očekával pokušení a byl hotov je přijmout. Aby, až přijde, ho nepokládal za něco neobvyklého a nermoutil se tím, ale dobře přetrpěl tíhu smutku a připomínal si slova proroka: „Hospodine, zkoumej mě a podrob zkoušce“[37] a ještě: „Tvůj trest mne nakonec napravil.“[38] Všimni si, neříká: „Tvůj trest mne zahubil,“ ale „nakonec napravil.“

Nehledej příčiny pokušení, nehledej, odkud pocházejí, ale pouze se modli, abys je dobře překonal, tak jak říká svatý Marek: „Když přijde pokušení, nehledej proč a odkud přišlo, ale starej se o to, abys ho dobře a bez následků překonal.“[39] A ještě: „Jestliže není člověk, který by se Bohu líbil bez pokušení, pak je třeba Bohu za každé pokušení děkovat.“[40] A také: „Každé utrpení ukazuje, kam se sklání naše vůle, zda vpravo, či vlevo. Proto vyskytnuvší se utrpení nazýváme i zkouškou, protože ten, kdo jí prochází, je zkoušen z toho, co je v něm ukryto.“[41] A svatý Izák se vším dalším říká i toto: „Pokušení je prospěšné pro každého člověka. Vždyť jestliže bylo užitečné i Pavlovi, pak musí všichni umlknout a celý svět musí uznat, že je před Bohem vinen.[42] Ti, kteří bojují, jsou zkoušeni, aby přidali něco ke svému bohatství. Slabí, aby se uchránili od špatného. Spící, aby se připravili k probuzení. Ti, kteří jsou daleko, aby se přiblížili k Bohu. Ti, kteří jsou v Božím domě, aby v něm přebývali s důvěrou. Synu, který nebyl vyučen, nebude bohatství domu jeho otce k užitku. Proto Bůh nejdříve zkouší a dopouští trápení a pak odkrývá dar milosti. Buď sláva Pánu, který nás uvádí skrze hořké léky ke sladkosti zdraví! Není člověk, který by nebyl v době zkoušky smutný, kterému by se doba, kdy přijímá jed pokušení, nezdála hořkou. Bez nich však není možné získat duchovní pevnost. Ale ani překonání pokušení není naším vlastním skutkem. Jak by mohla křidlice vyrobená z bláta odolat náporu vody, kdyby ji k tomu neuzpůsobil božský oheň? Jestliže se skloníme pod jho Boží vůle a v pokoře a s neustálou touhou se budeme modlit, pak skrze utrpení získáme i my vše v Ježíši Kristu, našem Pánu.“[43] A v knize Sirachovy moudrosti je řečeno: „Synu, přicházíš-li sloužit Hospodinu, připrav svou duši na pokušení… buď vytrvalý a nejednej ukvapeně, když tě něco postihne.“[44]

Je třeba doufat v Boha a čekat od něj prospěšné

Upevni kotvu naděje[45] v Bohu, který může zachraňovat, od něho očekávej ukončení zkoušky v příhodné době. Vždyť jak říká apoštol: „A Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít.“[46] A poslouchej, co ještě říká Písmo: „Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději. Naděje však neklame.“[47] „Kdo však vytrvá až do konce, bude spasen.“[48] „Trpělivostí zachráníte svou duši.“[49] „Velmi se z toho radujte, moji bratři, když se octnete ve všelijakých zkouškách. Víte, že zkouška vaší víry vede k vytrvalosti. S vytrvalostí ať je spojeno dílo dokonalé, abyste byli dokonalí, nic vám nescházelo a v ničem abyste nezůstávali pozadu. Blaze muži, který ve zkouškách vydrží. Když se osvědčí, dostane za odměnu život, jak to Pán slíbil těm, kdo ho milují.“[50] „Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás.“[51] „Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Vytáhl mě z podzemní jámy, z bahnitého kalu, na skálu postavil mé nohy, dodal síly mým krokům. Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu.“[52] I blažený Simeon Metafrast píše: „Duše chycená do pout lásky k Bohu nepovažuje za nic strádání, ale těší se v utrpení a rozkvétá ve strádání. A když za Milovaného nic netrpí, tehdy ještě více trpí a utíká od útěchy jako od muky.“

 Předcházející kapitola    Obsah    Další kapitola