Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou!

Ze spisů Inokentia, krymského arcibiskupa

Zajděme, bratři, k samému počátku našeho života na zemi. Co se tam nachází? Temnota a nečistota, smyslnost a vášně. V nepravosti jsem se narodil a v hříchu mne počala má matka, volá za nás všechny svatý David. Jsem zplozený v nepravosti, proto nejsem spravedlivý. Narozený v hříchu, proto jsem i já hříšník. A zda ne na totéž ukazovaly bolesti mého zrození? Za co trpěli rodička i rozenec, nebylo-li viny a nečistoty? Nedával to samé najevo i můj nářek při objevení se na světle? Co to tehdy naříkalo ve mně? Ne rozum, ne paměť, ne obrazotvornost. Tehdy naříkala všechna má přirozenost… Čím se znepokojovala a od čeho trpěla? Od vnitřního přirozeného nepořádku, od hříšné nečistoty a viny. Můj první nářek nebyl obrácen k zemi, ale k nebi, k tobě, Dárce života. Ty jsi mě utvořil mateřském nitru a jako jediný jsi mne mohl stvořit i mimo její lůno.

Když si to vše představuji ve svém rozumu, skláním nyní tvář k zemi, stydím se za nečistotu svého původu, strachuji se z dědictví, které jsem si přinesl a volám: Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou! Buď milosrdný k bídnému stvoření, které se objevilo na světě se všemi nečistotami otců a praotců, které s sebou přineslo úžasnou náklonnost k zlému, kterému nastal a nastává boj s množstvím útrap, pohoršení a pokušení! Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou!

Za prvním zrozením z těla a krve následovalo druhé, vyšší a lepší, zrození z Ducha. Nehledíc na mou nečistotu a bezcitnost, hned po zrození přijala mne ve svou náruč svatá Církev, omyla v koupeli křtu skvrnu mé přirozenosti, posvětila mne milostí Ducha, vtiskla na mě pečeť kříže a oblékla v bílý oděv nevinnosti. Z dítka hněvu jsem se stal dítkem milosti. Ale kde je nyní tento královský oděv? Kde jsou dary na mne vylité? Neochránil jsem milosti křtu, nezůstal jsem věren tomu, jemuž jsem se oddal. Poskvrnil jsem bílý oděv nevinnosti! Ztratil jsem milost i Ducha! Jedno vzal svět, druhé uchvátily vášně, třetí zmizelo od nedbalosti a bezpečnosti. Celý jsem podoben člověku, který upadl mezi lotry: od nohou až po hlavu není na mně zdravé místo. Ke komu se mám obrátit o pomoc mimo tebe, přeblahý Stvořiteli a můj všemohoucí Bože? Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou! Bloudím jako ovce ztracená, hledej svého služebníka (Ž.118,176). Vyveď ze žaláře mou duši, abych oslavoval tvé jméno (žalm 141,8). Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov v mém nitru (Ž.50,12).

Po letech mého nerozumného dětství, o nichž i největší mudrc nemůže neříci k Pánu s Davidem: „Hovádko byl jsem před Tebou“ (Ž.72,22), nastala léta chlapectví a jinošství. Doba nejdrahocennější. Tehdy jsem se i já podobně jako mí prarodiče nalézal v ráji nevinnosti. I přede mnou byl strom života se zaslíbením a strom smrti se zákazem. Mohl jsem neprostírat ruce k ovoci zapovězenému, byl jsem schopen zůstat na cestě spravedlnosti a nevinnosti. Vše zdržovalo mne: milost křtu, hlas svědomí, rodiče, i vychovatelé. Ale běda, nic mne nezadrželo. I pro mne se stal had pokušitel hodnověrnějším než je můj Tvůrce a Dobrodinec, i mně se strom smrti zdál dobrým k jídlu, příjemným pro oči k vidění a žádostivý pro nabytí vědění. A já, stokráte nerozumnější než mí prarodiče, vždyť jsem již poznal jejich zkušenost, já nešťastný okusil jsem směle hořký pokrm, zhřešil jsem a ztratil ráj.

Ach, mí bratři; kdo by si nepřál, aby se navrátily dny jeho mladosti, ty drahocenné dny, kdy od nás záviselo, abychom vstoupili na cestu Páně nebo uklonili se na rozcestí hříchu a světské marnivosti? Ale ty dny se nenavrátí a každému z nás při vzpomínce na ně zbývá jen zvolat z hlubiny duše: Smiluj se nade mnou, Bože; smiluj se nade mnou! Nevzpomínej hříchu mé mladosti a přestoupení mých; ale pamětliv buď mne podle milosrdenství svého (Ž.24,7), jedině podle milosrdenství svého!

Nastala doba mužného věku, zralých let. Vešli jsme v rozličné svazky: rodinné, svazky přátelství a známosti, vstoupili jsme do veřejných služeb, vzali na sebe rozličné povinnosti. Mnozí z nás pod přísahou slíbili, že budou věrnými pravdě, pevnými ochránci spravedlnosti pro sebe i jiné. Co se mělo od nás podle toho očekávat? Předpokládali bychom pevné a neodchylné plnění svých povinností, zmužilý boj s neřestí ve všech její tvarech, rozumné užívání darů štěstí, tomu, komu byly poskytnuty, a velikomyslné snášení ran neštěstí, u toho, koho tyto zastihly. Slušelo by se čekávat, že vždy budeme připraveni k všelikému dobrému skutku, vzdáleni každé lži a nespravedlnosti, že budeme zdrželiví a přísní k sobě samým, velkomyslní a milosrdní k svým bližním, tiší, upřímní a plní lásky ke všem a ke každému, že se nebudeme mstít ani nepřátelům. Ale, mí bratři, řekněte sami, mnozí-li se mohou pochlubit vším tímto? Kdo při nejpovrchnějším pohledu na své povinnosti neřekne: Ach, neplnil jsem a neplním je, jak náleží! Co času přišlo a přichází u mne na zmar. Kolik od Boha daných talentů bylo zahubeno a marně se utrácí! Kolikrát jsem chtěl činit jen dobré a dosud činím zlé. Vidím, že nejdu správnou cestou, ale jdu neustále. A kdy skončí se ve mně ten nešťastný boj svědomí s vášněmi? Kde je konec mému duševnímu zajetí a otroctví? Tvůrce všemohoucí, k tobě jde modlitba má! Smiluj se nad svým bídným stvořením! Dej sílu k roztržení pout mých hříšných návyků a vášní ! Odvrať oči mé, aby neviděly marnivost! Dotkni se mého hříchůmilovného srdce, aby přestalo tlouci pro prach a věci pomíjející! Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou! Spas mne ode mne samého!

Nastanou i léta stáří. Mé tělo zeslábne, smysly jeden za druhým budou ochabovat a nyní mi lichotící svět sám začne ode mne utíkat. Ale obrátí mne to vše k Bohu a věčnosti? Užiji tohoto žalostného zbytku života k dobrým skutkům? Nerozdělí i jej mezi sebe tytéž smyslné žádosti a vášně? Ach, kolik je starců, kteří s léty viditelně mládnou v oddanosti a lásce k světu! Kolik lidí stojí před dveřmi hrobu a hledí zpět! Nebudu-li jim podobný i já? Neutečou i má poslední léta a dny v marnivosti a zaslepení jako utíkají u mnohých?

Milosrdný Pane, nedopusť, abych upadl do tohoto hrozného zaslepení! Ušetři mne od této strašné necitelnosti! Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou!

Po neduzích přijde konečně poslední bolest. Ulehneme na lože, z něhož více nepovstaneme. Lékař se vzdálí, kněz se přiblíží, příbuzní a přátelé obklopí naše lože a budou očekávat naše skonání. V tuto hroznou hodinu, při posledním trápení těla a ducha, při úplném zmatku mysli a citů, jaký hlas přáli byste si vy, mí bratři, aby vyšel z vašich úst? Já bych pro sebe nechtěl nic jiného, než: Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou! Smiluj se nad hříšníkem, jehož život zanikl v marnivosti a hříších! Ukaž poslední znamení milosrdenství a dej, abych vyšel ze žaláře svého těla jako kající lotr na kříži!

Nakonec udeří hodina všeobecného probuzení ze sna smrti. Bude třeba vstávat z útroby zemské, obléci se do nového a neporušitelného těla a se svými skutky přijít na strašný soud k vyslechnutí rozsudku nad sebou pro celou věčnost. Co budeš pociťovat tehdy, mezi nebem a peklem, mezi anděly a zavrženými duchy, ty, má bídná duše? Nezvoláš naposled: Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou!

Ano, mí bratři, na strašném obecném soudě Božím, a ne dříve, bude konec této kající modlitby. Ona ukončí se tehdy, jakmile se před tváří celého světa navždy rozhodne osud každého z nás. Potom již nebude pro ni místa. V ráji, u spravedlivých bude jediná radost a jediné věčné chvalořečení Božího jména. V pekle, pro hříšníky - jediný nářek zoufalství a skřípění zubů.

Jaký z těch osudů nás čeká? Jediný Pán to ví. Ale setrváme-li takovými, jací jsme, umřeme-li svých ve hříších, není pochybnosti, kde je náš úděl a osud. Zvolejme tedy k Pánu Bohu z hlubiny duše všichni a každý: Smiluj se nad námi! Dej nám všem před koncem pokání! Amen.

na duchovní texty    na teologii    na úvodní stránku