Historická hodnota toho všeho je zřejmá. Avšak neobdivujeme překonané? Naše první otázka zůstává nezměněná, a to: Znamená východní obřad životodárnou sílu pro dnešní církev? Je v moderní církvi nějaký výrazný prostor pro něco „orientálního“?
Nedejme se zmýlit pojmy „východní“ a „orientální“, jak se aplikují na tradice, o kterých jsme diskutovali. „Orientem“ orientálního obřadu byla Východořímská říše, jejíž větší část se nachází na dnešním „Západě“. Je pravda, že některé východní obřady jsou pohrouženy do atmosféry, která je pro příslušníka západní civilizace neobyčejná a exotická. Ale nesmíme zaměňovat šaty a člověka. Podstata východního křesťanství se nemá redukovat na jakési exotické aspekty jeho ceremoniálu a duchovních písní, které jsou výplodem času a mohou podléhat změnám času. Pro orientálce nespočívá katolicismus ve své staromódní podobě, ale ve „stylu“ křesťanství, v osobitém křesťanském „duchu“, který má trvalou hodnotu. Ten je natolik východní a přizpůsobivý historickému a kulturnímu vývoji světa, že II. vatikánský koncil to v současnosti dokazuje našim západním tradicím.
Každý orientální obřad poskytuje svůj vlastní speciální odstín tohoto „typu“ katolicismu, ale v tom nejširším pohledu je východní tradice jediná vzhledem ke svému západnímu doplňku. A tak, i když omezíme objasňování orientálního ducha na byzantskou tradici, většina z toho, co zde naznačíme, bude zároveň charakteristická pro východní katolicismus jako celek.