Dosud jsme se v našem pozorování omezovali na liturgický vývin východních obřadů. Bylo to potřebné, jelikož při vývoji náboženské kultury se dají sledovat jen konkrétní podoby, které si osvojuje, s cílem vyjádřit svého vnitřního ducha. Jak jsme však měli možnost vidět, jsme tak mnohem blíže k obřadu jako k ceremoniálu. Nyní se můžeme obrátit k tomu, co Pius XII. nazval „osobitým dědictvím“ a „neobyčejným duchem a temperamentem“ křesťanského Východu.
Ten, kdo studuje církevní dějiny, zjišťuje, že historie ranného křesťanství se soustřeďuje většinou ve východní polovině Římské říše. Církev se zrodila na Východě. Po staletí Východ ovlivňoval její život a myšlení. Kolem 8. století se těžiště jejího významu přesunulo směrem na západ. Tím východní církev ztratila nesmazatelný znak svého ducha pro budoucí život církve. Litanie jejích duchovních otců a učitelů – Ignáce, Efréma, Atanáše; Cyrila Jeruzalémského, Cyrila Alexandrijského, Řehoře Naziánského, Řehoře z Nyssy, Bazila, Jana Zlatoústého, Jana Damašského – jsou nepřekonatelné. Na Východě vznikla křesťanská teologie a askeze dávno před tím, než ji přijal a obohatil Západ. Během 900 let se každý ekumenický koncil konal na Východě. Probíhaly zde velké zápasy křesťanských konvencí. Modlitby, převzaté z východní liturgie – Kyrie eleison, Glória, Krédo, Agnus Dei – se ještě i dnes zpívají v latinských kostelech.
A které výtvory křesťanského ducha vyplynuly ze čtyř velkých orientálních diecézí, které byly po více než 1000 let křižovatkami světového myšlení a civilizace? Každá ze čtyř patriarchálních diecézí Východu sehrávala svou osobitou úlohu při utváření společného dědictví katolické církve. Z Antiochie odchází sv. Pavel, aby obracel svět na víru. Sv. Petr byl jejím prvním biskupem. Jeho nástupce sv. Ignác je ještě navíc znám svým mučednictvím a duchem Krista, kterým jsou proniknuty jeho listy, věnované církvi v Malé Asii. Proslavené teologické školy, vycházející z tradice Antiochie, a duchovní otcové a učitelé, které vychovaly, zůstávají živou silou pro křesťanskou teologii dneška.
Není nutné osobitně zdůrazňovat to, co nám zanechal Jeruzalém. Jednoduchá forma církevní liturgie sv. Jakuba, Pánova bratra, je prapůvodem veškeré křesťanské bohoslužby. V chrámech v Egerii, ve známém aquitánském klášteře, poprvé zaznělo „Kyrie eleison“ a obřady Velkého týdne z Jeruzaléma se rozšířily do celého světa s návratem poutníků na Východ i Západ.
Byla to tato dvě města: Antiochie a Jeruzalém, která rozvinula křesťanskou bohoslužbu do nejjemnějšího symbolismu. Liturgie západní Sýrie se rozšířila s bohatstvím poetické hymnologie a symbolismu. Její procítěný lidský duch připomíná spontánnost a drama středověkého západu. Avšak je tu vidět též smysl pro tajemno a na procítění tohoto nevyslovitelného tajemství jsou zaměřené symbolismus a koncentrace na „druhý příchod“. Liturgie východní Sýrie je nejjednodušší podobou katolického kultu, který se ještě dnes používá. Velmi brzy se vyvinula do dnešní podoby, a to mimo římský svět v malých křesťanských společenstvích, v nichž zůstal silný vliv židovství. Je to liturgie, vyznačující se velkou asketičností a jednoduchostí s nepatrným řečnickým nebo obřadovým přikrášlením.
Alexandrie soupeřila s Antiochií o svůj vliv na křesťanský život a myšlení. Origenes, sv. Atanáš a sv. Cyril Alexandrijský svou školou patří mezi zářné osobnosti prvotní církve. Avšak musíme se dívat za toto město do pouště na jednu z alexandrijských tradicí, která zaznamenala největší přínos do křesťanských zkušeností. Se sv. Pavlem Tébským, sv. Antonínem, sv. Pachomiem a jich následovníky se egyptská poušť stala jediným obrovským klášterem, pro který sv. Pachomius vypracoval první řeholní pravidla. „Chcete-li vidět nebe na zemi,“ – napsal sv. Jan Zlatoústý – „jděte do egyptské pouště.“ Alexandrijská liturgie, upravená v duchu řeholního vlivu, ještě dodnes nese znaky tohoto pouštního života. Je to řeholní liturgie, zdlouhavá a pomalá, s nepatrným ceremoniá1em navenek, ale s mnohem aktivnější účastí společenství.
Za východní tradicí, která se vyvinula na nejvyšší stupeň a rozšířila se po celém dnešním světě, se musíme odebrat do Konstantinopole. V byzantské liturgii je bohatství Antiochie a Jeruzaléma vykompenzované vyvážeností a zdrženlivostí byzantské civilizace. Je to liturgie hluboké zbožnosti, s velkým smyslem pro tajemství; liturgie, která mění nádheru ceremoniálu královského dvora na službu nebeskému Králi. V slovanských krajinách tento obřad získal nový rozměr ne tak v textové a předpisové podobě, ale v duchu a stylu křesťanského života a kultu. Slovanský upřímný duch velebnosti a rozjímání udával tón a tempo tomuto kultu, který ho tak velmi odlišuje od energičtější slavnosti Řeků. Díky tomuto duchu, jeho uměleckým výtvorům a duchovnosti trvale přispěli Rusové k byzantskému obřadu.
Arménská liturgie je mnohem zdrženlivější ve svém vyjadřování. Její vážný, upokojující a trochu smutný duch je známý jedněmi z nejkrásnějších duchovních písní mezi celou východní liturgií, jako i krásou jejích chorálů a velkolepostí jejích obřadů a shromáždění.