Obřad, to je jednoduše katolicismus tak, jak se vyvinul v souladu s kulturou a duchem určitých lidí. Výraz obřad, zahrnující v sobě i vedlejší význam pro „rituál“ nebo „ceremonii“, je asi ubohým označením nesmírně složité a bohaté skutečnosti. Obřad není jen liturgie, ale spíše komplexní katolická tradice, jedinečný způsob, kterým jisté společenství věřících vnímá, vyjadřuje a prožívá svůj katolický život v rámci Kristova mystického těla.
Rozmanité církevní obřady nejlépe poznáme skrze jejich liturgii. To je pochopitelné, neboť je to nejdokonalejší a „oficiální“ vyjádření ducha, který oživuje každou tradici. V žádném případě to však neznamená jen vyjádření. Obřad taktéž vyjadřuje všechny ostatní prvky, u nichž očekáváme, že se nacházejí v katolické kultuře: teologické školy se svými důstojnými otci a učiteli, kanonickou disciplínu, výuku spirituality, zbožnost, řeholnictví, umění, architekturu, duchovní písně a hudbu a taktéž – a to je třeba zdůraznit – osobitého ducha, který utvářel tuto tradici a který je pro tuto tradici podstatný.
Pravda, nejde o problém, zda jeden katolický obřad popírá něco, co druhé obřady potvrzují. Všechny obřady jsou sjednocené v Kristově církvi pod vedením římského biskupa. Všechny mají tytéž svátosti, tatáž dogmata, tentýž morální kodex. Rozdíly jsou ve způsobu zdůrazňování. Každá tradice vyzdvihuje odlišné hledisko jediné, svaté, katolické a apoštolské tradice, společné pro všechny.
Pius XII. ve své encyklice Orientalis Ecclesiae jasně naznačuje že naše orientální tradice zahrnují mnohem více, než liturgii:
Je… důležité udržovat náležitou vážnost vůči všemu, co představuje pro orientálce jejich vlastní osobité dědictví, jak existovalo převzaté od jejich předků, a to, ať už jde o posvátnou liturgii a hierarchické svěcení, nebo jiné podstatné složky křesťanského života, za předpokladu, že to vše je v úplném souladu s nefalšovanou náboženskou vírou a opravdivými zásadami morálního konání. Pro zákonnou svobodu se musí připustit pro každého člověka a všechny lidi, kteří náleží k východnímu obřadu, ve všem jejich osobitý duch a temperament, pokud se nedostanou do protiřečení se skutečným a uceleným učením Ježíše Krista.
Orientální obřad není proto jen odlišný způsob, jak odsloužit sv. mši. Jde o „speciální dědictví“ s vlastními svátky a půsty, světci a svatyněmi. Je to pobožnost k Matce Boží bez růžence, modlitba ke svatým bez novény, modlitba před eucharistií bez vystavení nebo požehnání, zachovávání Velkého postu bez křížové cesty. A co je nejdůležitější, je to jiný „duch a temperament“, orientální étos, z něhož plynou tyto obřadové a liturgické rozdíly.