„V domě mého Otce je mnoho příbytků...“
(Jn.14,2)
První krize, před kterou byla postavena prvotní církev, byla způsobena problémem, který se opakoval znovu a znovu během celé historie církve: problém protikladu mezi partikularismem a jednotou. Prvním a stále se opakujícím pokušením pro křesťany byl chybný pohled na protiřečení, že jen skrze velký počet partikularismů a výslednou rozmanitost dokáže církev realizovat nejlepším způsobem svou univerzalitu.
Pod vlivem sv. Pavla si církev vyřešila tuto krizi tak, že začala pohlížet na svou jednotu a univerzalitu jako na výtvor Boha, který není narušený, ale naopak, obohacený touto protikladností. Pavel byl od začátku svého apoštolátu mezi pohany v Antiochii proniknutý tímto katolickým duchem: Někteří lidé přišli z Judska (do Antiochie) a poučovali bratry: „Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy“. Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma. (Sk.15,1-2)
Koncil v Jeruzalémě, svolaný na vyřešení tohoto sporu, podpořil ducha Pavla a důrazně se postavil proti ukládání zbytečných břemen na obrácence (Sk.15,6-29). Tato první definice křesťanství jako nové a věčné smlouvy, která se neváže na náboženské a kulturní hranice Starého zákona, umožnila prvotní církvi aby si osvojila strategii přizpůsobení, která by byla obrazem vnitřního katolicismu ve své vnější struktuře. Církev vyrůstala z Judeje a osvojila si takové podmínky, které se naskytly. Církev však ustanovila místní církve, které si organizovaly svůj vlastní život podle momentálních požadavků. Tento proces adaptace vyústil za staletí do více tradicí, západních a východních, které ještě neustále tvoří součást našeho dnešního katolického dědictví.
Moderní diaspora obyvatel východní Evropy posilnila ve většině z nás tento kulturní protiklad v katolické církvi. Ženatí kněží, liturgie v rodném jazyce, přijímání podobojí – všechny tyto okolnosti, kterých jsme nyní svědky, mají svůj původ v těch katolických tradicích, které nazýváme „Východním obřadem“.
Avšak zůstal v našem moderním světě, který se postupně vyvíjí směrem k sekularizované kultuře, v níž převládá západní technika, ještě nějaký význačnější prostor pro náš východní obřad, který je jistě starodávný a úctyhodný, ale možná zároveň i překonaný? A je ještě skutečně důležitou součástí našeho katolického dědictví v tomto moderním světě? Papežové toho názoru jistě jsou. Znovu a znovu zdůrazňují, že východní obřad nejen znamená nesmírnou krásu a hodnotu prou své věřící, ale spolu se západním obřadem vyjadřuje slávu Boží církve a umožňuje katolíkům západního obřadu hlouběji si vážit jejich vlastních tradic. Vskutku se dá říci, že katolíci, jejichž idea katolicismu se zužuje na jejich vlastní omezenou tradici, mají skreslenou představu o skutečné podstatě své vlastní církve.
Proto v zájmu opravdivé podpory katolické otevřenosti rozumu a srdce vůči všemu, co je tak bohaté a opravdivé v našich katolických tradicích, bude prospěšné přenést se z rámce vnějších obřadů a rituálů východního katolicismu ke skutečné podstatě a hodnotám východního křesťanství současné církve. Nejdříve se pokusíme objasnit, co je to „obřad“ a v krátkosti prozkoumat původ vzniku východního obřadu. Potom trochu podrobněji prozkoumáme dědictví a ducha východního křesťanství, jeho hodnotu, jeho problémy a jeho poslání v dnešní církvi.