Vypravování o Varlaamu a Joasafovi najdeme u sv. Jana Damašského. O tom, že hlavní osoby skutečně žily, nelze pochybovat, neboť o nich svědčí římské Martyrologium.
V jednom indickém království na perských hranicích panoval král Avenír, který krutě pronásledoval křesťany. Králi se narodil syn Joasaf, o němž bráhmáni předpověděli, že vyroste v království větším, než je království jeho otce, a přijme víru, kterou tento pronásleduje.
Král vykázal svému synu za bydliště nádherný palác s velkou zahradou a dal ho pečlivě opatrovat, aby nepoznal křesťanskou víru ani lidskou bídu. A tak mladík rostl a dosáhl vší indické i egyptské moudrosti. Brzy jej ale začalo rmoutit, že ho otec drží zavřeného a nepustí ven. Nakonec se ze zármutku roznemohl. Polekaný král chlapce navštívil, zjistil důvod jeho nemoci a dovolil, ač nerad, aby Joasaf mohl vycházet z paláce.
I když král nařídil, aby byla před kralevicem ukryta všechna lidská strádání, přesto jednou na vyjížďce uviděl mládenec dva muže, jednoho malomocného a druhého slepého. Joasaf se polekal a ptal se na to služebníků. Ti mu odpověděli, že utrpení pochází z lidské přirozenosti. Když jindy kralevic uviděl umírajícího starce, začal uvažovat o omezenosti lidského života.
V té době přebýval v poušti v Senaaru (v Nubii) nábožný kněz a poustevník Varlaam. Ten dostal shůry pokyn, aby se vydal na cestu do Indie a osvítil světlem víry mladého kralevice Joasafa. Varlaam se přestrojil za kupce, putoval na východ, vyhledal palác královského syna a řekl jeho vychovateli: „Jsem kupec, který přináší z daleké země drahocenný kámen, jenž otvírá zrak slepým, sluch hluchým, jazyk němým, vrací zdraví nemocným, vyhání z lidí démony a dává lidem moudrost. Tento kámen však mohou vidět jen duše čisté; každý jiný by načisto oslepl.“ I byl cizinec odveden k Joasafovi a jal se k němu mluvit v podobenství, z něhož kralevic vyrozuměl, že přišel uzdravit jeho duši, zmítanou nepokojem a touhou po pravdě. Tu začal Varlaam vykládat Joasafovi o jediném Bohu, který vše stvořil, o Adamově pádu, o praotcích a prorocích, o vtělení Syna božího a jeho vykupitelském díle. Kralevic dychtivě naslouchal a jeho duše se plnila nikdy nepocítěnou rozkoší. Milost boží jej osvítila tak, že zaplakal radostí, sestoupil z trůnu, objal Varlaama a zvolal: „Již rozumím, že ten tvůj drahý kámen mohou spatřit jen duše čisté. Tvá slova zapudila z mé duše tmu a zármutek!“ Kralevic radostně přijal učení Kristovo a dal se pokřtít. Oba mužové se pak ještě dlouho společně modlili. Varlaam daroval Joasafovi svůj plášť a slíbil mu, že se ještě uvidí, rozloučil se s ním a vrátil se na svou poušť.
Když se Avenír dozvěděl o tom, že se jeho syn stal křesťanem, velmi se zarmoutil a chtěl jej opět získat pro pohanství. Na radu svého velmože Arachia si zavolal pohanského věštce Náchora, který se měl vydávat za Varlaama. Král s Joasafem pak svolali disputaci, na které měl Náchor jako Varlaam zápasit s pohanskými mudrci. Bůh však ve snu kralevici zjevil, že ten, který má hájit křesťanské pravdy, není Varlaam. Před začátkem diskuse Avenír oznámil mudrcům, že mají na vybranou: buď zvítězí, nebo budou popraveni. Tu se i Joasaf obrátil na Náchora se slovy: „Varlaame! Svými slovy jsi mě odvedl od bohů a zákonů mých předků a tím jsi rozhněval mého otce. Nyní stojíš na vahách. Buď vyjdeš jako vítěz a dokážeš, že tvé učení je pravé a já mu zůstanu věrný až do posledního dechu, nebo prohraješ a staneš se vinným mé hanby. Tehdy tě srazím na zem a vyrvu ti srdce a jazyk, které hodím za potravu psům, aby ses stal příkladem pro jiné, kteří by se chtěli pokoušet oklamat královské děti.“ Na Náchora padl velký strach a pochopil, že je chycen do vlastních sítí. Ve smrtelném strachu začal pohan hájit Kristovo učení a skvěle zvítězil. Joasaf jej zavolal k sobě a prozradil mu, že o jeho podvodu věděl. Pak Náchora přesvědčoval, aby se obrátil k pravému Bohu. Překvapený mudrc kralevice poslechl a pak jej prosil, aby mu dovolil tajně odejít do pouště k mnichům, kteří tam žijí v úkrytech. Joasaf k tomu svolil.
Rozhněvaný král potrestal mudrce a od té doby se již neklaněl modlám. Odmítal i křesťanství, a tak se dostal do těžkého duševního stavu.
K Joasafovi zatím přicházelo mnoho pohanů, kteří přijímali křesťanskou víru. To hněvalo pohanské mudrce, kteří se obrátili na věštce Tevdu, jenž žil v poušti ve společenství démonů. Tevda se vydal ke králi a opět jej získal pro pohanství. Kromě toho ho přesvědčil, aby Joasafovi místo sluhů dal krásné mladé otrokyně, které měly kralevice svést.
Jedna z otrokyň byla rozená princezna. Joasaf ji litoval a chtěl ji obrátit na křesťanství. Dívka souhlasila, ale pod podmínkou, že si ji vezme za ženu. Tu se kralevic přiznal, že dal slib čistoty. Otrokyně jej pak přemlouvala, aby s ní zůstal alespoň přes noc, že za to přijme dalšího dne křesťanství. Princ, který byl ve víře ještě slabý, šel do vedlejší místnosti, kde se dlouho modlil, až usnul. Ve snu měl vidění, ze kterého poznal, že ho dívka chtěla oklamat. Z tohoto úkladu kralevic onemocněl. Když jej pak král navštívil, začal mu syn vyčítat: „Ty, otče, jsi vinen mou nemocí, chceš mě zkazit na těle i na duši. Kdyby mi byl Bůh nepřispěl, byl bych se stal hříšníkem. Chceš-li mne zachovat, zprosť mě špatného služebnictva!“ A nakonec Joasaf obrátil i Tevdu ke křesťanství.
Král, který viděl, že syna nedonutí k odpadu od Krista, rozdělil svou říši na dvě části a Joasafa učinil v jedné z nich panovníkem. Domníval se, že světské starosti odvedou kralevice od křesťanské víry.
Když se stal Joasaf vladařem, získal si brzy srdce všech poddaných. Začal ve své zemi vykořeňovat pohanství, stavěl křesťanské chrámy a všude šířil křesťanskou víru. Nakonec sám Avenír poznal marnost a pošetilost pohanství a dal se pokřtít.
Pak předal Avenír všechnu vládu svému synu a sám žil v ústraní a mlčenlivosti, neustále oplakávaje své hříchy. Tak prožil ještě čtyři roky a odešel k Pánovi.
Po Avenírově smrti odevzdal Joasaf trůn velmoži Baradiášovi a sám odešel do ciziny vyhledat Varlaama. Nalezl jej a žili společně na poušti, sloužíce Bohu. A když Varlaam zemřel, pohřbil Joasaf jeho tělo a žil sám v jeho jeskyni ještě asi třicet pět let. Zemřel svatou smrtí (ve 4. st.) a za královskou korunu, kterou pohrdl, dostalo se mu od Boha koruny věčné slávy.