R. 313 dal císař Konstantin Velký milánským ediktem Církvi svobodu. Edikt však byl proveden pouze na západě říše. Na východě, kde vládl Licinius, byli křesťané dále pronásledováni.
R. 320 tábořil ve městě Sebastii v Pontu, na hranicích Malé Asie, vojenský pluk, pověstný svou udatností. V pluku bylo čtyřicet rozhodných křesťanů, kteří odmítli císařský rozkaz k pohanské oběti. Velitel se dotazoval císaře, co má dělat. Licinius se pak snažil lichocením a nabídkou velkých hodností odvrátit tyto muže od víry. Když nepomohly ani hrozby, dal vladař vojáky zbičovat a uvrhnout je do žaláře. Ti se však ve vězení povzbuzovali a připravovali se k poslednímu boji.
Byla krutá zima. To přivedlo vladaře na myšlenku odsoudit křesťany k smrti mrazem. Byli svlečeni do naha a postaveni na led. Aby byla muka ještě krutější a pokušení k útěku ještě lákavější, dal vladař vyhřát lázeňské síně kolem dvora. Stály zde plné stoly jídla, vína a ovoce a za zpěvu poloobnažených kytaristek zasedli hodovníci k rozmařilému veselí. Z ledové nádrže pak vedlo mramorové schodiště přímo do hodovní síně.
Strašlivá zima pálí údy odsouzenců, rány po mučení jsou obaleny krvavými růžemi ledu. Kůže přimrzá k ledové kůře a odtržena sžíravě pálí. Chvílemi se k nim přibližuje veselý zástup hodovníků a láká je dovnitř. Oni si však zohavenými pahýly údů zastírají oči a uši a volají: „Ježíš! Ježíš!“ A mráz dál koná svou krutou práci.
Tu voják, který u nich držel stráž, sám pohan, pozdvihl oči k nebi, aby podle hvězd poznal hodinu hlídky. A hle, uviděl otevřené nebe a z něj sestupovat anděly, kteří nesli přeskvoucí koruny. Voják padl na kolena a začal se klanět. Pak bezděčně počítal koruny, ale napočítal jich jen třicet devět. Podivil se, neboť mučedníků bylo čtyřicet. Vtom zpozoroval, jak jeden odsouzený odcházel k lázním a prosil, aby ho pustili dovnitř. Byl ihned s jásotem přijat. Omdlévajícího odvedli do teplé koupele. Jakmile však vstoupil z mrazu do teplé vody, puklo mu srdce a rázem skonal, zčernav po celém těle.
Když pohanský vojín viděl příchod andělů a útěk zbabělce, byl osvícen bleskem víry. Rychle ze sebe strhal šaty, odložil zbroj a nahý s vyznáním víry na rtech vstoupil na led mezi mučedníky. Když pak i jej začala ohlodávat muka půlnoční zimy, otevřelo se nebe a sestoupil z něho čtyřicátý anděl.
Druhého dne ráno rozkázal vladař, aby všem mučedníkům byly zpřeráženy kosti a jejich těla byla vhozena do ohně. Nejmladší ze čtyřiceti však ještě jevil známky života. Toho chtěli pochopové nechat v lázních, aby jej svedli k odpadu od víry. Tu přiběhla jeho matka a dodávala mu zmužilosti, aby vytrval do konce. Pak jej vzala na ramena a nesla ho za popravčím vozem. Cestou zemřel i on.
Těla mučedníků byla spálena a kosti hozeny do vody. Po třech dnech byly všechny kosti vytaženy z vody sebastijským biskupem a klérem a uloženy na čestném místě. Později byly ostatky sebastijských mučedníků rozděleny po celém světě.