Otcové praví, že kdo touží být rozumně zdrženlivý, má sestoupit cestou dýchání do nitra srdce, neustále se nutit k čisté a soustředěné modlitbě, má vnímat pouze slova modlitby: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou!“ Má v nich hloubat do té doby, než se mysl v srdci posvětí, jak říká svatý Diadoch: „Kdo neustále skrze mysl drží toto svaté a přeslavné jméno v hloubi svého srdce, ten může nakonec vidět i světlo své mysli.“[1] A když se to na pokyn Boží ruky stane, tehdy je zbytek našeho života v Bohu jako chůze ve světle, či jako bychom byli syny světla. Tehdy půjdeme aniž bychom bloudili a padali, jak o to říká sám Dárce světla Ježíš: „Dokud máte světlo, věřte v to světlo, abyste byli syny světla.“[2] „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.“[3] A král David takto volá k Pánovi: „Ve tvém světle spatříme světlo.“[4] A svatý Pavel: „Neboť Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci.“[5] Vždyť skrze toto jméno jako skrze neuhasitelný a jasný svícen ti, kdo vskutku věří, jdou a upírají svůj zrak za hranice smyslového. Skrze ně, jako skrze čisté srdce, se otvírá nebeská brána k nejvyššímu způsobu života, podobnému andělům. A tak jim jakoby ze sluneční koule září světlo, které je činí způsobilými duchovně uvažovat, posuzovat, hledět, nazírat apod. A pouze skrze ně jim září veškeré vidění a zjevení nepochopitelných tajemství a jsou skrze svatého Ducha naplněni nadpřirozenou a božskou mocí. A skrze tuto nadpřirozenou moc se jejich prach přirozenosti odlehčuje, či lépe řečeno jejich tělo se zjemňuje a jako meteor letí k nebesům. Skrze tuto posvěcující moc svatého Ducha někteří ze svatých otců, i když byli ještě v těle ale jakoby bez těla a jeho hmoty, kráčeli po řekách a mořích a konali během malé chvíle dlouhé mnohadenní cesty. Takto konali mnohé podivuhodné skutky na nebi, na zemi, na slunci, v moři, v pouštích i ve městech a na každém místě. Konali podivuhodné skutky se zvířaty, hady, se vším stvořením i všemi živly a tak se proslavili. Když stáli na modlitbě, jejich těla se zvedala od země, jako by měla křídla. Po jejich smrti zůstávala jejich těla neporušená a konala znamení a zázraky. A po vzkříšení budou uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu a pak už budou s Pánem navždycky.[6] To nám dosvědčuje svatý Pavel. A svatý Makarius: „Každá duše, která se skrze víru a horlivost oblékla v Krista, dosáhla toho, že vždy hledí na nebeská tajemství a spojila se s nebeským světlem svého neporušitelného obrazu. A v den vzkříšení bude tělo v moci tohoto slavného nebeského obrazu oslaveno s duší a bude uchváceno Duchem k setkání s Pánem ve vzduchu a stane se shodným s jeho oslaveným tělem.“
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola