A takto o tom mluví tentýž ctihodný otec: „Chtivý je ten, u něhož je tažení k hříchu silnější než úmysl, i když ještě navenek nehřeší. Smyslný je ten, u něhož je sklon k hříchu (touha vykonat hřích) slabší než úmysl, i když se jím ještě těší v nitru. Vášnivý je ten, kdo je svobodně, či lépe řečeno otrocky, připoután k obojímu. Apatickým by byl ten, jemuž by byly takovéto rozličné pohnutky a stavy neznámé (kdo je nezakouší).“ Stejně tak ukazuje i způsob léčby, když říká: „Chtivost se vyhání z duše postem a modlitbou, smyslnost bděním a mlčením, vášnivost mlčením (samotou) a pozorností. Apatie se dosahuje pamatováním na Boha.“[1]
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola