Veškerá taková touha, všechna nadšená láska srdce a veškeré zaměření je směřováno k nejblaženější Boží kráse, která je otci nazvána nejvyšším ze všech toužených předmětů.
Takto o tom mluví Bazil Velký: „Když láska k Bohu obejme duši, tehdy se jí zdá každý způsob boje (nebo vábení k něčemu jinému) směšným a veškerá muka, která trpí za touženého Pána, ji spíše těší něž škodí.“ A opět: „Co je podivuhodnější než Boží krása? Jaká může být radostnější myšlenka než na Boží nádheru? Jaká touha duše může být tak silná a neuhasitelná jako ta, která proniká od Boha do duše očištěné ode všeho zla, jež horlivě volá ze svých hlubin: »Jsem nemocna láskou.«“[1]
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola