O pádech říká svatý Izák toto: „Ne tehdy se budeme rmoutit, když v něčem padneme, ale když v tom budeme prodlévat. Vždyť padají často i dokonalí, ale setrvávat v pádu je dokonalá smrt. Smutek, který cítíme ze svých pádů, se nám započítává skrze milost místo čistého konání. Ale kdo v naději na pokání znovu padne, ten postupuje špatně proti Bohu. Na takového padá neviditelně smrt a nezbývá mu čas, aby činil pokání a konal dobré skutky, tak jak se domníval.“[1] A opět: „Neustále musíme vědět, že po celých dvacet čtyři hodin dne máme potřebu pokání. A význam slova pokání, jak jsme poznali z podstaty věcí, je takový: Znamená přistupovat k Bohu s modlitbou plnou zkroušenosti a lítosti za odpuštění minulého a za ochranu v budoucnosti.“[2] A znovu: „Jako milost po milosti křtu bylo lidem dáno pokání. Vždyť pokání je druhé zrození z Boha. A ten dar, jehož zálohu jsme přijali z víry, přijímáme skrze pokání. Pokání je bránou milosti, která se otvírá těm, kteří ji usilovně hledají. Touto bránou se vchází do Boží milosti a mimo tento vchod milost nenajdeme. Vždyť podle Božího slova všichni zhřešili a jsou zdarma ospravedlněni jeho milostí.[3] Pokání je druhou milostí, která se rodí v srdci z víry a bázně. Bázeň je otcovským vedením, které nás směřuje, dokud nedosáhneme duchovního ráje. A když tam dospějeme, tehdy nás otec opouští a navrací se zpět. Rájem je Boží láska, v níž se kocháme vší blažeností.“[4] A dále: „Jako je nemožné přeplavat velké moře bez korábu nebo lodi, tak nikdo nemůže bez bázně dosáhnout lásky. Páchnoucí moře mezi námi a duchovním rájem můžeme překonat pouze na lodi pokání, v níž jsou veslaři bázně. Pokud tito veslaři nepovedou koráb pokání, na němž se plavíme přes moře tohoto světa k Bohu, tehdy v tomto páchnoucím moři utoneme.“[5]
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola