Toto teplo bezprostředně odhání vše, co brání původní modlitbě, aby byla konána dokonale. Vždyť náš Bůh je oheň a oheň požírá nástrahy démonů a našich vášní. Svatý Diadoch říká: „Když srdce se žhoucím bolem přijímá střely démonů tak, že se člověku zdá, že on sám v sobě nosí stejné střely, to je znak, že duše začala s horlivostí nenávidět vášně. A to je začátek vlastního očištění. Vždyť jestliže nebude trpět velké bolesti od hnusu hříchu, pak se nemůže velmi radovat z dobroty pravdy. Pak ať ten, kdo touží očistit své srdce, rozplameňuje ho neustálým pamatováním na Pána Ježíše. To ať má jako jediný předmět svých duchovních myšlenek a duchovního konání. Vždyť ten, kdo touží ze sebe svrhnout svou prohnilost, nemá kráčet tak, že se někdy modlí a jindy ne, ale vždy se má za dohlížení mysli cvičit v modlitbě, i kdyby žil velmi daleko od domů modlitby. Vždyť tak jako tomu, kdo se rozhodl očistit zlato a na krátkou dobu nechal pec bez ohně, ruda opět ztuhla, tak i ten, kdo někdy pamatuje na Boha a jindy ne, ztrácí opuštěním modlitby to, co jí získal. Ale pro muže, který miluje ctnosti, je přirozené, aby neustálým pamatováním na Boha zvelebil úhor srdce a tak při postupném vyprchávání špatného skrze oheň tohoto blahého pamatování jeho duše vystoupila v plné slávě ke své přirozené zářivosti (světlosti).“[1] Hle, jak se podle slov téhož mysl, která neustále přebývá v srdci, modlí čistě a bez pobloudění: „Když mysl během modlitby dohlíží na srdce, stává se modlitba čistou a nebloudící.“ I svatý Isichij píše: „To je vskutku pravý mnich, kdo je zdrženlivý, a ten je zdrženlivý, kdo je srdcem mnich (kdo v srdci vnímá, že je pouze on a Bůh).“
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola