Modlitbou srdce nazýváme tu čistou a soustředěnou modlitbu, z níž se v srdci rodí jakési teplo[1] tak, jak se zpívá v žalmech: „Srdce mi vzplálo v nitru, když jsem uvažoval, vznítil se oheň“[2] Oheň, který přišel Pán Ježíš uvrhnout na zemi našich srdcí. Na zemi, která dříve přinášela trní vášní a nyní přináší duchovní plody, jak o tom mluví náš Pán Ježíš Kristus: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“[3] Oheň, který kdysi zapálil srdce Kleofáše a jeho spolucestujícího a přinutil je jakoby v extázi volat: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“[4] I svatý Jan Damašský v jedné své písni k Přečisté Bohorodičce říká: „K chvalozpěvu mě táhne oheň lásky srdce k Panně.“ A svatý Izák píše: „Z usilovného konání se v srdci rodí nesmírná teplota, která se v srdci rozněcuje vroucími myšlenkami, znovu se objevujícími v mysli. A toto konání a ochrana zjemňují svým teplem mysl a otvírají jí vidění. Z tohoto tepla, které přichází skrze milost nazírání, se rodí proudy slzí. Z neustálých slz dochází v duši ke zklidnění myšlenek a pozvedá se k čistotě mysli. A při čistotě mysli přichází člověk k vidění Božích tajemství. Pak mysl dosáhne vidění zjevení a znamení tak, jak je viděl prorok Ezechiel.“[5] A ještě: „Slzy, tlučení hlavou v době modlitby a vrhnutí se na zem probouzejí sladké teplo slz uvnitř srdce. A srdce se v pochvalném vytržení pozvedá k Bohu se slovy: »Má duše žízní (po tobě) po Bohu, po živém Bohu: kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?«“[6] A Jan Klimak: „Když do srdce vstoupí (duchovní) oheň, oživuje modlitbu. Po jejím probuzení a povznesení na nebe bývá sestoupení nebeského ohně do horních komnat duše.“[7] A ještě: „Kdo je věrný a rozumný mnich, ten zachová svou teplotu neuhašenou a do samé své smrti nepřestává přidávat oheň k ohni, teplotu k teplotě, touhu k touze, očekávání k očekávání.“ A svatý Ilja Ekdik: „Když se duše vyprázdní ode všeho vnějšího a spojí se s modlitbou, tehdy ji modlitba jako plamen obklopí a činí ji ohnivou. A tehdy se duše, neustále stejná duše, stává nedotknutelnou vším vnějším tak jako roztavené železo.“[8] A ještě: „Blažený je ten, kdo se stal takovým v tomto životě a sám vidí v milosti svůj obraz ohnivý.“
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola