Ale ne všichni svatí otcové nám předávají vždy celou tuto modlitbu, ale někdo celou, jiný polovinu. To může být i kvůli schopnostem toho, kdo se modlí. Tak např. svatý Jan Zlatoústý nám ji předává celou a říká toto: „Prosím vás, bratři, abyste nikdy neopouštěli pravidlo modlitby nebo se k ní chovali lhostejně. Vždyť jsem kdysi slyšel otce, kteří říkali: »Jaký je to mnich, jestliže je nedbalý k modlitebnímu pravidlu nebo je mu lhostejné. Vždyť on musí, ať jí či pije, ať sedí doma nebo je na cestách, neustále volat: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou.« To je proto, aby tato vzpomínka na jméno našeho Pána Ježíše Krista v nás vzbuzovala boj proti nepříteli. Při této vzpomínce může duše, která se k tomu nutí, zjistit o sobě všechno zlé i všechno dobré. Nejdříve má vidět uvnitř, ve svém srdci, zlé a pak dobré. Tato vzpomínka má přimět dávného hada k útoku a má ho i ponížit. Může usvědčit hřích, který v nás žije, a může ho zahubit. Může vzbudit v srdci všechnu moc nepřítele a může ji přemoci a pozvolna ji odtud vykořenit. Jméno Pána Ježíše, které sestupuje do hlubin srdce, sráží na zem pekelného hada vládnoucího v srdci a zachraňuje a oživuje duši. Proto neustále přebývej se jménem Pána Ježíše, aby Pán pohltil srdce a srdce pohltilo Pána a tak byli dva v jednom. Ale to není dílem jednoho nebo dvou dní, ale mnohých let a dlouhé doby. Vždyť k tomu, aby byl nepřítel překonán a Kristus se usadil v srdci, je potřebná mnoholetá námaha.“
A opět: „Je třeba se zapřít, ovládat mysl, nasadit jí uzdu a odstranit každou zlou myšlenku a konání vzýváním našeho Pána Ježíše Krista.“ Znovu: „Kde je tělo, tam ať je i mysl, aby mezi srdcem a tělem nebylo nic, co by bylo hradbou nebo překážkou, která zastiňuje srdce a odděluje mysl od Boha. Jestliže někdy něco zaujme mysl, nemá se zdržovat v těchto myšlenkách, aby se spojení s myšlenkami nezměnilo v den soudu, kdy bude Bůh soudit lidská tajemství, před Pánovou tváří v hřích. Vyprázdněte proto svá srdce a přebývejte s naším Pánem a Bohem, aby se nad námi smiloval. A nehledejte u Pána žádnou jinou slávu než tuto milost: když hledáte milost, hledejte ji se srdcem pokorným a vnímavým a od rána do večera, a je-li to možné i v noci: »Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou« a nuťte svou mysl k této činnosti až do smrti. Vždyť toto konání potřebuje velké sebepřinucení, neboť těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu a jen ti, kteří si způsobují násilí, do něj vcházejí. Vždyť násilníci uchvacují nebeské království.[1] Proto vás prosím, nevzdalujte svá srdce od Boha, ale sledujte je a ochraňujte je neustálou vzpomínkou na našeho Pána Ježíše Krista, dokud se nezakoření jméno Páně uvnitř vašeho srdce a ono již nebude myslit na nic jiného než na to, jak by v nás byl Kristus vyvýšen.“
Před těmito slovy svatého Jana Zlatoústého řekl svatý Pavel v jednom ze svých listů: „Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse.“[2] A znovu: „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: »Ježíš je Pán.«“[3] Toto vlivem Ducha svatého připojuje v tomto smyslu: Když srdce přijme činnost svatého Ducha, jímž se modlí. A Duch je dědictvím těch, kteří na cestě prospívají, a těch, kteří byli obohaceni podivuhodně se v nich usídlivším Kristem. Souhlasně s tím hovoří i svatý Diadoch: „Naše mysl, když jí vzpomínkou na Boha uzavřeme všechny východy, má potřebu, aby jí byla dána nějaká závazná činnost k odehnání její neustálé roztěkanosti. Tehdy se jí musí dát pouze svaté jméno Pána Ježíše, kterým ať plně zaměstnává svou horlivost, aby se dosáhlo vytčeného cíle. Je však potřeba vědět, tak jak říká apoštol, že jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: »Ježíš je Pán.« Z naší strany je potřebné, aby to, co řekneme (Pane Ježíši Kriste…) v mysli, která je v sobě stísněna, bylo v ní neustále skrytě opakováno a ona aby se neodklonila k něčemu jinému. Ti, kteří toto svaté a přeslavné jméno neustále myslí udržují v hlubinách svého srdce, ti mohou vidět i světlo své mysli (pohnutky mysli nebo jasné poznání všech vnitřních pohnutek). A ještě k tomu: Když je toto podivuhodné jméno skrze namáhavou snahu v mysli udržováno, je silně cítit, jak odstraňuje všechny skvrny, které se vyskytují v duši. Vždyť náš Bůh je oheň stravující každé zlo, jak říká apoštol.[4] Odtud nakonec přivádí Pán duši k velkému zamilování se do jeho slávy. Vždyť přeslavné jméno, které prodlévá skrze vzpomínku mysli v rozpáleném srdci, v nás rodí zvyk milovat bez jakékoliv překážky jeho milost. Vždyť tehdy mu již nic nemůže stát v cestě. A toto je ta drahocenná perla, kterou získávají ti, kdo s nevýslovnou radostí prodají celý svůj majetek, aby ji získali.“[5] Svatý Isichij o tom uvažuje takto: „Když duše vystupuje po smrti do vzduchu a směřuje k nebeským branám, nebude tam zahanbena od nepřátel, neboť jejím průvodcem je Kristus. A tehdy jako i teď nebude zahanbena, až bude v bráně jednat s nepřáteli.[6] Jen ať do své smrti neustále ve dne v noci vzývá Pána Ježíše Krista, Božího Syna. A on se jí rychle zastane podle svého jistého zaslíbení, které vyslovil v podobenství o nespravedlivém správci: „Říkám vám, že se jich rychle zastane!“[7] A toto zaslíbení platí i pro nynější život i po odchodu duše z těla.“[8] A Klimak říká: „Bij nepřátele Ježíšovým jménem, vždyť ani na zemi ani na nebi proti nim není silnější zbraň.“[9] A na jiném místě dodává: „Ať se vzpomínka na Krista spojí s tvým dechem a tehdy poznáš užitek mlčení.“[10]
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola