Chtěli bychom, abys věděl i to, že i když někdo dosáhl skrze své očištění a posvěcení dokonalosti, nakolik je to jen možné (vždyť v nynějším nedokonalém věku není dokonalá dokonalost, ale jen nedovršená), ani takový nezůstane vždy beze změny a to pro přirozenou nemohoucnost či z důvodu vkrádajícího se vyvyšování. I takový prochází zkouškami změn a ztrát, ale je též nejvíce ochraňován. Vždyť neměnnost je dědictví budoucího věku a v tomto věku se střídají období čistoty, pokoje a božské útěchy s obdobími přimíšení nečitých pohnutek a smutku. To odpovídá životu a prospívání každého z nás a skrze tyto věci nám dává Pán poznávat naši nemohoucnost (vždyť někdo říká, že je blažený ten, kdo svou nemohoucnost poznal). A podobně říká i svatý Pavel: „Ale to všechno se stalo proto, abychom nespoléhali sami na sebe, nýbrž na Boha, který křísí mrtvé.“[1] Svatý Izák říká: „Mnozí neustále opakovaně mnohokrát přestupují zákon a opět očišťují svou duši pokáním a tak přijímají milost. To je proto, že každá rozumná bytost podléhá nesčíslným změnám a každý člověk se neustále mění. A rozvážný má mnoho možností, aby to pochopil. Pokud se sebou rozumně bojuje, mohou ho zkoušky, které ho každý den potkávají, vést k větší moudrosti. A to může poznávat především v tom, když se kontroluje a poznává, jak jeho duše přechází náhle každého dne z tichosti a pokoje v rozrušení a jak velkému nebezpečí je při tom vystavena. Takto to napsal blažený Makarius z velké pečlivosti a horlivosti o bratry k jejich poučení a zapamatování – nepropadat ve chvílích proměn zoufalosti, protože i ti, kteří dosáhli čistoty, vždy padají, tak jak se ochlazuje i vzduch, bez toho, že by snad byli lhostejní nebo leniví. Naopak, když jdou svou cestou, podléhají pádům, které jsou protivné cíli jejich snah.“[2]
A ještě kousek dál říká: „»Změny se nalézají v každém,« jak říká svatý Makarius, »jako jsou ve vzduchu.« Chápej, že říká v každém, protože přirozenost je jediná. Aby sis nemyslel, že to říká o nižších a nemocnějších, a nepředpokládals, že dokonalí jsou osvobozeni od změn a vždy stojí beze změny na jednom místě bez vášnivých myšlenek, jak to tvrdí euchyté, přidal slovo v každém. Jak to je, blažený Makarii? Ty tvrdíš, že tak jako venku bývá zima a brzy na to parno či kroupy, které jsou následovány vedrem, tak je to i s naší askesí? Jednou boj, který je následován milostí, jindy je duše zmítána bouří a útočí na ni silné vlny a náhle se opět mění, když k ní přijde milost, která naplní lidské srdce Boží radostí a pokojem, čistými a pokojnými myšlenkami. A sv. Makarius zde naráží na ty čisté myšlenky, které předcházely myšlenkám nečistým, ba zvířecím, a jako by odpovídal: »Jestliže za těmito čistými a skromnými myšlenkami následuje útok špatných, nebudeme se rmoutit a upadat do zoufalství… A nikdy se v době milostivého pokoje nebudeme vyvyšovat v sebechvále, ale vždy budeme s radostí očekávat utrpení.«“[3]
A dále ještě říká: „Věz, že se to děje všem svatým. Dokud přebýváme v tomto světě, spolu s utrpením se nám dostává i hojných útěch. Vždyť každý den a každá hodina od nás vyžaduje zkušenost naší lásky k Bohu v boji proti pokušením. A co je nejdůležitější? Nermoutit se a neustávat v boji a tak se naše cesta napraví. Kdo však touží od toho odstoupit nebo se odklonit, stává se kořistí vlků. V tomto svatém otci je obdivuhodné, jak krátce potvrdil své myšlenky tvrzením a dokázal, že je naplněn moudrostí a čistou myslí překonal každou pochybnost. Vždyť říká: »Ten, kdo schází z této cesty a stává se kořistí vlků, nechce jít správnou a nutnou cestou, ale když se rozhodl dosáhnout vytouženého, šel vlastní cestou, jíž nekráčely nohy otců.«“[4]
Ještě dále uvádí: „Pokora i bez skutků získává odpuštění mnohých hříchů. Ale skutky bez pokory jsou neužitečné. Co je sůl pro každé jídlo, to je pokora pro každý dobrý skutek. Ona může zničit sílu mnohých hříchů. O pokoru se musíme vždy z duše a celé mysli snažit, a jestliže ji získáme, ona nás učiní Božími syny a i bez dobrých skutků nás představí Bohu. Ale bez ní je všechno naše konání, všechny naše dobré skutky a díla zbytečné. Jen ona sama stačí, aby nás bez cizí pomoci přivedla před Boží tvář a zastala se nás.“[5] A opět: „Někdo ze svatých řekl: »Když k tobě přijde myšlenka pýchy a bude ti říkat: Rozpomeň se na své dobro, odpověz jí: Pohlédni , starče, na svůj omyl.«“[6]
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola