Jaká je to milost, jak se jí stáváme hodni, co jí škodí a co ji očišťuje, ti objasňuje svým slovem, které převyšuje hodnotou i zlato, svatý Jan Zlatoústý, když říká: „My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě.[1] To bylo jasnější věřícím v době apoštolů, kdy byly zjevné dary zázraků. Ale kdo má oči víry, ten to pochopí lehce i nyní. Když jsme pokřtěni, je naše duše očištěna Duchem a stává se jasnější než slunce. Tak se stáváme hodnými nejen hledět na Boží slávu, ale ještě i sami od ní získáváme záři. Jako čisté stříbro, které leží na slunci, vyzařuje samo záři nejen ze své přirozenosti, ale i ze světla slunce, tak i duše, která se očistila Božím Duchem a tak se stala lesklejší než stříbro, přijímá do sebe paprsek Boží slávy, který od sebe též odráží. Proto říká apoštol: »My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě,« to znamená od slávy Ducha ke slávě naší, v nás přebývající, ale přitom v takovou slávu, která pochází od Pánova Ducha.“
O něco dále pokračuje: „Jestli chceš, ukáži ti to jasněji a zřetelněji na apoštolech. Pomysli na Pavla, jehož samotné šaty konaly divy, rozpomeň se na Petra, jehož stín měl zázračnou moc. Kdyby v sobě nenosili obraz nebeského Krále a nebyla přístupna jejich záře, pak by jejich oděv a stín neměl takovou moc. Vždyť i oděv krále je postrachem zbojníků. Chceš vidět, jak skrze těla proniká jejich vnitřní světlo? „Upřeně se podívali na Štěpána,“ říká kniha Skutků apoštolů, „a viděli, že se jeho tvář podobá tváři anděla.“[2] Ale to ještě není ničím ve srovnání se slávou zářící v jeho nitru. Vždyť to, co kdysi nosil Mojžíš na své tváři, to oni nosili ve své duši. Ale ještě daleko více než to. Vždyť u Mojžíše to bylo více tělesné, jenže toto bylo duchovní. Tak jako tělesa, která mají schopnost přijímat a odrážet světlo, stávají se sama svítícími a sama září svému okolí, tak je to i s věřícími. Proto ti, kteří to zakusili, odříkají se pozemského a myslí jen na nebeské. Ale ouvej! Musíme při tom hořce zasténat. Vždyť při dosažení takového dobra nejsme schopni pochopit ani to, co se o něm dá říci, protože je brzy ztrácíme a obracíme se k viditelnému. Tato nevýslovná a strašlivá sláva v nás přebývá jeden nebo dva dny, pak ji zhášíme, vcházíme do bouře světských skutků a skrze hustotu jejich mraků zabraňujeme přístupu jejích paprsků.“[3]
A na nějakém jiném místě říká: „Těla, která slouží Bohu, se obléknou do takové slávy, kterou ani nemůžeme vidět našima tělesnýma očima. Jistá znamení a náznaky dal Bůh milostivě ve Starém i Novém zákoně. Tam zářila Mojžíšova tvář takovou slávou, že byla nepřístupná pro oči Izraelitů. A v Novém ještě více zářila tvář Krista.“
Slyšel jsi nyní slova Ducha? Pochopil jsi moc tajemství? Poznal jsi, jaké jsou slabosti našeho dokonalého duchovního znovuzrození ve svaté koupeli křtu? Jaké jsou jeho plody a plnost jeho vítězné cti? A že je v naší moci rozmnožit nebo zmenšit tuto nadpřirozenou milost, tj. projevit ji nebo ji zatemnit? Zatemňují ji bouře životních starostí a z nich se rodící mrak vášní, které jako vichr nebo jako divoký potok na nás dorážejí a utápějí duši. Nedají jí oddechnout ani pohlédnout na to, co je opravdu dobré a blažené, kvůli čemu je stvořena, ale celou ji, ubitou a zmučenou vlnami a dechem smyslových slastí, omračují a vtlačují do nepotřebností. Zjevuje ji ale opak toho, co se rodí z Božích přikázání pro ty, kteří nechodí tělesně, ale v duchu. Vždyť se říká: „Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla.“[4] S užitkem pro duši a spasitelně vystupujte jako po žebříku až k samému vrcholu dokonalosti, na jeho poslední stupeň – lásku, kterou je Bůh.
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola