Jiné vlastnosti této liturgie, které je vhodné připomenout, jsou její realismus a objektivita, základní doktrinální charakter jejích modliteb a skutečnost, že je to skutečná liturgie jak v praxi, tak i v teorii. Pokora Východu zůstala většinou mimo historický vývoj, který na druhé straně vedl v rozličných obdobích k jejímu zvýraznění, nebo k relativně okrajovému aspektu v chápání křesťanského náboženského života. V důsledku toho sbírka devocionálií východní církve zůstala více méně nezměněná. Tato pokora se soustřeďuje téměř výlučně na základní pravdy věrouky. A tyto pravdy nezůstávají skryté v drahocenných textech, neslyšených na shromážděních. Ustavičně a dennodenně jsou ohlašovány lidem: Bůh je trojjediný, poslal nám svého Syna, abychom byli spaseni, zmrtvýchvstání zvítězilo nad smrtí. Byl by to velmi nechápavý křesťan, který by celý život, každou neděli hlasitě zpíval dobře známou Monogenezi a přitom by nechápal smysl toho, co křesťanství znamená:
Ó, zplozený Synu a Slovo Boží, skrze Tebe jsme nesmrtelní, ty ses pro naši spásu ponížil a přijal tělo od Svaté Matky Boží a vždy Panny Marie a bez podstoupení změny ses stal člověkem. Byl jsi ukřižovaný, Kriste Bože, svou smrtí jsi přemohl smrt. Ty, který jsi jedním z nejsvětější Trojice a jsi oslavený s Otcem a svatým Duchem, vykup nás!
Nadšenci vskutku nadsazovali při velebení lidové účasti na východní liturgii. Obraz není vůbec tak dokonalý, jak by nás chtěli přesvědčit. Tak či tak, můžeme ještě dodat, že liturgie na Východě zachovala právě toto: Leitourgia je oficiální a veřejný kult, vykonávaný celým Božím lidem, každým podle jeho postavení. Není to nic, na čem se zúčastňujeme, ale něco, co vykonává celé shromáždění a co se vykonává pro ně, avšak bez jakéhokoli rozporu mezi příslušnými rolemi kléru a laiků. Jako veřejný a každodenní skutek společenství se koná na shromáždění společenství jednou denně na oltáři. Pokud si více kněží přeje celebrovat, tak musí společně. Je to čas na společnou, společně vyjádřenou modlitbu. Ticho je spíše výjimkou. Probíhá zde nepřetržitý dialog mezi jáhnem a lidem. Dialog jednoduchých proseb za jejich základní potřeby: Pokoj, milosrdenství, spásu, zdraví, ochranu. Probíhá zde soustavné potvrzování svátostné činnosti kněze vyslovením „Amen“ k doxologiím, které uzavírají kněžské modlitby. A výzva na modlitbu vyzývá lid, aby se sám sjednotil nejen s knězem, ale i mezi sebou:
A uznáváme, že můžeme jedněmi ústy a jediným srdcem oslavovat a velebit tvé nejvznešenější a velkolepé jméno…
Milujme se navzájem, abychom s jednomyslností mohli…
Dokonce ikonostas připomíná každému jednotlivci jeho vlastní úlohu při společné bohoslužbě. Oltář Svatého svatých je téměř bezvýhradně určený k přesně vymezeným kněžským úkonům eucharistické liturgie. A jáhen, který je mezičlánkem mezi jednotlivými částmi církve a zároveň vede lid, přednášející své modlitby a prosby, stojí v čele shromáždění před hlavním vchodem do ikonostasu, „Tělem stojí před lidem, ale duchem klepe na bránu nebes prostřednictvím modlitby“ – tak živě nám to zobrazuje sv. Jan Klimakos. To je jen několik příkladů skutečné, ale ne výlučně symbolické realizace byzantské tradice v tom, že společenství věřících při bohoslužbě není ignorované.
Jakékoli přiměřené popisování katolicismu Východu by si vyžadovalo mnohem více kapitol: O Boží Matce, ikonách, řeholnictví, teologii a Ježíšově modlitbě. Ale z předcházejícího jsme už snad pochopili aspoň v neúplnosti ducha křesťanství Východu.