Jaké jsou některé črty této liturgie, tak vzácné našim bratřím na Východě? Když odhlédneme od komplexnosti a trvání bohoslužeb a slavností tohoto ceremoniálu, je nejpozoruhodnějším aspektem byzantské liturgie atmosféra posvátnosti a tajemství, která obklopuje každý její čin a přenáší smysl pietní úcty. Pro křesťanství byzantského obřadu, jak poznamenává sv. German z Konstantinopole, je dokonce i jeho skromný farní chrám „nebem na zemi a místem, kde přebývá a pohybuje se nebeský Bůh“. Tam je možné „spočinout stranou od všech pozemských starostí“, když se liturgie teší z „uvítání Krále Všehomíru“. Je to nebeský svatostánek, „ve kterém jsou muži a ženy, podle svých schopností a tužeb, uchváceni uctíváním vykoupeného světa, ve kterém dogmata nejsou prázdné abstrakce, ale chvalozpěvy radostné modlitby“ (P. Hammond).
Historické důvody můžeme vysvětlit většinou v tomto duchu. Ke konci 4. století se zbožnost byzantského Východu, ztvárněná do podoby velkých christologických sporů, stala odolnou díky úchvatnému významu děsivého Kristova božství a nepostihnutelné Boží nadpřirozenosti. Účast na posvátných tajemstvích se stala děsivou věcí, svaté předměty byly skryté, viditelné jen zdaleka. Postupem času se jednoduchá a bezprostřední liturgická činnost ranné církve stala předmětem rozjímání hrozné vize plné tajemství, před níž člověk padl na kolena v bázni a strachu.
Zatímco západní církev, pohroužená do praktického úsilí uchovat si civilizaci a kulturu a změnit barbarské národy, vyvinula cosi, co bychom mohli nazvat duchem inkarnace, přičemž věnovala pozornost současným problémům křesťanského života na zemi, duch Východu našel svůj výraz v mnohem mystičtějším pohledu. Zde, podobně jako i na Západě, provázely tento vývoj mnohé neteologické skutečnosti. Důvěrná jednota církve a východní části Římské říše odevzdala většinu institucionálních a právních aspektů církve císaři. Takto si církev ponechala volnou ruku k rozvíjení ekleziologie, v níž se projevuje ne jako militantní společenství věřících na pozemské pouti k nebeskému cíli, ale jako manifestování věčnosti v čase, tří králů v Novém království, v jejím konečném završení. Důraz je spíše vertikální, než horizontální: pohlíží na církev spíše do hloubky, než do šířky.