Arménská církev

Podle legendy působili v Arménii apoštolové Juda a Tadeáš. Jistější však je, že křesťanství tam přišlo z Edessy a později zde působili misionáři z Kappadocie. Za apoštola Arménů se považuje sv. Řehoř Iluminátor, který na přelomu 3. a 4. století pokřtil arménského krále Tiridata III. a stal s biskupem Arménů. Důsledkem toho se r. 301 křesťanství stalo státním náboženství Arménie. Řehoř přijal biskupské svěcení v Cezareji, a tak se arménská církev stala její dceřinou církví ovšem již r. 374 na ní získala autonomii. Arménská církev měla postavení církve státní.

R. 428 vládnoucí dynastii vystřídali Peršané. I když perský útlak ztroskotal pro pevné spojení církve a lidu, byla arménská církev odloučena od ostatních ortodoxních církví a v důsledku toho se Arméni nemohli zúčastnit ani Chalcedonského koncilu. Spojení s říšskou církví získala arménská církev až ve chvíli, kdy se císař Zeno pokoušel ústupky monofyzitům dosáhnout jednoty v církvi. Když vydal r. 482 Henotikon, obnovila arménská církev spojení s říšskou církví. V důsledku toho získal Henotikon v arménské církvi dogmatickou platnost. Když však císař Justin I odsoudil na počátku 6. st. monofyzitismus a uznal jedině Chalcedonský koncil, završila se roztržka mezi arménskou a byzantskou říšskou církví. Tak existuje od 6. st. samostatná arménská národní církev s monofyzitickým vyznáním.

V 7. st. se Arménie dostala pod vládu Arabů a až do konce tisíciletí vzkvétala. V 11. st. se vlády zmocnili Turci a část obyvatelstva byla vystěhována. V důsledku toho vedle historické Arménie vzniklo (r. 1080) na území Cilicie (na pomezí Malé Asie a Sýrie) království Malá Arménie. Nový patriarcha byl původně v Hromklu a od r. 1293 bylo jeho sídlo přeneseno do Sis, aniž původní patriarchát v arménském Agthamu přestal existovat. Částečně z politických a částečně z náboženských důvodů došlo v arménské církvi k dalším rozkolům, které vedly k založení nových patriarchátů v Jeruzalémě, Cařihradě a klášteře Ečmiadzin na hoře Ararat. Katolikos tohoto kláštera dnes platí za duchovní hlavu arménské církve.

Dějiny arménského lidu jsou od středověku dějinami neslýchaného utrpení a genocid nejen pod jhem muslimských Turků, ale i ze strany Ruska a později i SSSR. V důsledku toho žije mnoho čelné arménské církve mimo svou původní vlast – v různých zemích Středního Východu, v USA a jinde. Svoji církev chápou jako církev národní, církev všech Arménů.

První obnovení kontaktů mezi arménskou a katolickou církví zaznamenáváme v období křižáckých výprav, které přecházely přes území Malé Arménie. R. 1198 uzavřel tamní katolikos unii s Apoštolským stolcem, která trvala až do r 1375, kdy ve vedení arménské církve převládly protikatolické tendence. Přesto však přetrvaly četné skupiny věřících i hierarchie, které byly nakloněny pozitivně katolické církvi a během 13. a 14. st. existovala jednota s Armény v království Cilicie. Z tohoto období se v arménské tradici dodnes nachází mnoho západních prvků. Doktrinálně byly základy dalšího sjednocení položeny na Florentském koncilu (r. 1439), kde byl přijat dekret „Exulcate Deo“ (Plesejte Bohu) o sjednocení arménské církve s církví katolickou. Arméni tak přijali závěry Chalcedonského koncilu, symbol sv. Atanáše o Nejsvětější Trojici, učení o sedmi svátostech apod.… Bohužel ani tato unie nebyla uskutečněna v praxi.

R. 1740 byl patriarchou v Sise v Cilicii zvolen katolík Abraham Ardzivian, který se r. 1742 vydal do Říma. Tam dosáhl potvrzení od tehdejšího římského papeže Benedikta XIV. Po návratu však musel přesunout své sídlo do Kraime v Libanonu.

Katolická hierarchie arménské církve sdílela pohnuté osudy svého národa, poznamenané často pronásledováním a migrací. Tak se sídlo patriarchátu přesunulo v 18. st. do Cařihradu a pak r. 1928 do Bejrútu.

Původní arménská liturgie byla pod vlivem Kappadocie a Edessy a tak byla současně syrská a řecká. Za působení Řehoře Iluminátora byla však církev více aristokratická než lidová. Lidem byla cizí liturgie, která byla v syrštině a v řeckých revizích přišla až v 5. století. To vedlo za patriarchy Mesropa (+ 439) k vytvoření arménské abecedy a překladu jak bible tak i liturgie do arménštiny.

Liturgie arménské církve nese jméno Řehoře Iluminátora, ale byla vícekrát upravována. Jak již bylo řečeno, má své kořeny v antiochijské tradici, mělo však na ni vliv mnoho liturgických tradic: koptská, byzantská a později (od 12. st) latinská. Tato liturgie je výtahem ze syrské liturgie sv. Jakuba, která se do Arménie mohla dostat v podobě liturgií používaných v Kappadocii (sv. Bazil). Později ji ovlivnily texty z liturgie sv. Jana Zlatoústého (Byzanc) a nakonec se na ní podepsaly latinské vlivy. Není proto jednoduše evolucí syrsko-antiochijské tradice, ale na své nejhlubší úrovni zůstává syrskou.

Arménská liturgie je typická chrámová liturgie a je v ní kladen důraz na obětování více než v kterékoli jiné východní liturgii. Obsahuje mnoho jasných odkazů na chrám a obětování. V souladu s tím se liturgie dívá na kněze jako na chrám i jako na oběť. V kontrastu k byzantské proskomidii s jejím zaměřením na chléb a víno jako Krista, arménské úvodní obřady kladou důraz daleko více na kněze. Ten se vyznává z hříchů a přijímá absoluci před tím než přistoupí ke své službě. Modlitby za očištění jsou velmi četné. Texty liturgie kladou též velký důraz na majestátnost Boha. Je označován jako nepochopitelný, nekonečný, tajemný atd. Též i role svatého Ducha je poněkud jiná než v ostatních liturgiích. Zatímco jiné liturgie se obracejí ke svatému Duchu formou vzývání, arménský text adresuje se k němu obrací též i v jiných formách modlitby. Jako příklad uveďme požehnání po modlitbě Páně: „Ó Duchu svatý! Ty který jsi zdrojem života a milosti, smiluj se nad těmito lidmi, kteří klečí a uctívají tvé božství…“ s doplňující doxologií: „Skrze Ježíše Krista, našeho Pána, jemuž, jako i tobě, Duchu svatý, a všemohoucímu Otci, patří sláva…“

Do arménské liturgie si získala přístup i instrumentální hudba včetně varhan a harmonia stejně jako přes počáteční odpor se do chrámové výzdoby dostaly obrazy. Ikonostas je však nahrazen prostou oponou. Církevní kalendář se mění rok od roku, aby žádný svátek nepřipadl na neděli Vzkříšení či středu nebo pátek Velkého postu.