Narodil se 8.5.1828 v zapadlé vesnici Beka'kafra v Libanoně. Při křtu, podle maronitského obřadu, dostal jméno Youssef. Byl nejmladším z pěti dětí. Jeho rodiče byli chudí rolníci, kteří vlastnili kousek pole a několik kusů dobytka. Dva strýcové z matčiny strany žili v poustevně u Kouzhaya. Když byly chlapci tři roky, zemřel mu otec a o rodinu se staral strýc Tonios.
Youssefovo mládí probíhalo v biblické prostotě. V rodině nikdo neznal závist ani hněv. Chlapec vyrůstal bez poskvrny, zdráv na těle i duchu. Byl ochoten každému posloužit. Denně se účastnil na sv. liturgii. Nespokojil se skoro nikdy s hotovými modlitbami. Věřil v cenu a velikost těchto pevných forem, ale potřeboval i osobní kontakt se svým Pánem. Nikdy se nevyjadřoval hlasitě a sotva si osvojil obsáhlejší vědomosti, cítil potřebu vyjadřovat své myšlenky ve verších.
V šestnácti letech se přiznal zpovědníkovi, že teprve nyní pochopil, že tento život je jen snem, z něhož procitneme teprve při smrti. Byl velmi znepokojen, že to poznal tak pozdě.
Jednou pásl své stádečko. Tu viděl, jak k němu přichází nějaký mnich. Ten začal s hochem rozmlouvat. Vyprávěl mu o klášterním životě, o úkladech světa a boží prozřetelnosti. Pak vzal hlavu pasáčka do svých rukou a četl v jeho čisté a odhodlané tváři. „Milý synu,“ pravil, „v tobě je víra s vytrvalostí. Modlitbou si brzy vybojuješ pokoj, po kterém toužíš. Musíš jej ale přinášet i jiným lidem a musíš je uzdravovat ze zoufalství a bludů.“
Youssef padl na kolena a zdálo se mu, že slyší boží rozkaz. Ani nezpozoroval, že jej mnich požehnal a odebral se dále. Cítil se šťasten, osvobozen od tajemného břemene, které jej tížilo. Ani si neuvědomil, jak dlouho tam bez pohnutí stál. Domů se vrátil tišeji než jindy. Matka na něj nenaléhala otázkami, ale tušila, že se od ní odpoutává, že jí již nenáleží.
Youssef dlouho o události přemýšlel. Celé měsíce žil jako ve snách. A pak, jedné neděle r. 1851 po večerních pobožnostech, tajně odešel, bos a bez jediného kousku chleba, směrem ke klášteru Naší Paní z Maifouku v Annaya.
Když tam přišel, žasl, že necítí žádné výčitky svědomí. A rozhovor, který měl se superiorem, rozptýlil všechny pochybnosti představeného.
Po dvou dnech přišel do kláštera jeho strýc s matkou a sourozenci a chtěli uprchlíka odvést s sebou. Nadarmo se však snažil Tonios splnit svůj úkol. Ani prosby matky nezměnily pevné rozhodnutí novice, který již přerušil všechny styky se světem a zvolil si Boha.
Youssef dostal nové jméno - Charbel. V noviciátě vynikal pokorou. Představení jej často, aby vyzkoušeli jeho poslušnost, klamně před ostatními obviňovali a ukládali mu modlitby, které musel konat kleče uprostřed chrámu. On se však neodvažoval ospravedlnit, ale obětoval Bohu svá utrpení a omlouval se, že mu může dát tak málo.
Po dvou letech v noviciátě se stal 1.11.1853 mnichem. Byl vysoký, hubený, ale přes přísný způsob života, který si ukládal, zdráv. Necouval před žádnou prací. Představeného žádal, aby mu dávali nejtěžší práce. A tak měsíce čistil chodby a sbíral odpadky. Přenášel velké kameny a deset hodin denně zápolil s těžkou motykou. Puchýře na rukou mu praskaly, bodliny vnikaly do sandálů, kůže na rukou a nohou se změnila v necitlivou rohovinu. Ač trpěl chladem, umínil si nosit v létě i v zimě stejný oblek. Jen někdy, na výslovný rozkaz představeného, si přehodil přes kutnu opelichanou kožešinu. Slíbil bezpodmínečnou, ba až otrockou poslušnost nejen představeným, ale i nejnižším bratřím.
Jedl málo a maso nikdy. V kuchyni se těšil z pokrmů, které byly připravovány jiným, a sám se spokojil s několika tvrdými kůrkami, které již nikdo nechtěl. Jeho snem bylo stát se prostým nádeníkem, mužem pro všechno, ale nikdy se necítil dost pokorným.
Mladého mnicha poslali brzy na teologická studia do kláštera sv. Cypriána v Klifanu. I v novém působišti žil Charbel velmi odříkavě. Málo spal, ve dne studoval a v noci se modlil. Snažil se vše vykonat dobře a nezanedbat nic z toho, co měl znát. Stal se vynikajícím znalcem morálky a mnohé předměty ovládal lépe než jeho učitelé. Říkal: „To vše musí sloužit mým bratřím.“
V dubnu 1859 byl vysvěcen v rezidenci maronitského patriarchy v Bkerke na kněze. Bylo mu třicet jedna let.
Po návratu do kláštera se stal asketou. Skoro nic nejedl, nepil nic jiného než vodu. Sebetrýznění, která si ukládal, nabývala stále přísnějších forem. Nikomu se nepřiznal, že trpí těžkou ledvinovou chorobou, kterou si nikdy nedal ošetřit. Prostý čaj se mu zdál přepychem. Nosil drátěnou košili, která mu drásala tělo, a tvrdě se bičoval. Jeho bolesti bývaly nevypověditelné, ale ani jednou si na ně nepostěžoval.
Každé noci vstával na společné půlnoční modlitby a po nich zůstával před svatostánkem až do rána. Pak se účastnil všech liturgií a nakonec, jako poslední, přistupoval k oltáři sám.
Když mu bylo třicet šest let, žádal o povolení, aby mohl žít v samotě. Představený mu ale místo toho nařídil, aby chodil do rodin, zaopatřoval nemocné a léčil je na těle i na duchu. A tak se stal, především v noci, putovním mnichem, který přinášel každému pomoc. A všude jej čekali. V okolních vesnicích přibývalo zbožnosti, lidé se otvírali pro náboženství, množila se obrácení. Pán k němu posílal zoufalé a hledající a on jim ukazoval cestu. Charbel nemluvil prorockými a učenými slovy. Byl prostý, ale naléhavý. Jeho řeč zasahovala jako blesk a hřála jako slunce. Byla jednoduchá, a proto ji mohl každý pochopit. A ti, se kterými mluvil, neviděli jen mnicha. Zemědělec jej viděl s rukou na pluhu, vinař ořezávat révu, zedník nosit těžké kamení.
Tato práce trvala až do r. 1872. A jen jediné přání sužovalo jeho srdce: žít jako poustevník. Ale ještě si musel tři roky počkat.
Jednoho dne mu svěřil superior teologickou práci, kterou musel Charbel konat dlouhé hodiny ve své cele. Když nastal večer, nebyl mnich ještě hotov. Šel do kuchyně a prosil o olej do lampy, aby mohl pracovat. Protože byl sklepmistr zaneprázdněn, svěřil naplnění lampy sluhovi, který si chtěl ze svatého vystřelit. Proto nenalil do lampy olej, ale vodu.
Charbel přišel do cely, a když již neviděl, zapálil lampu. Plamen nabýval pomalu obvyklé formy i jasu. Vše bylo v pořádku a kněz pracoval dlouho do noci. Tu se náhle před půlnočními modlitbami rozletěly dveře a do cely vstoupil představený. Rozhněvaně se na Charbela obořil: „To je první chyba, které se dopouštíte proti kázni! Což nevíte, že před dvěma hodinami bylo vydáno nařízení zhasnout všechna světla, aby se ušetřil olej?“ Páter to nevěděl, ale přesto se pokořil a klekl před superiorem. Nedokázal si představit, že by se představený mohl mýlit, a tak byl raději sám přesvědčen o své vině. „Odpusťte mi, otče,“ prosil jako provinilé dítě.
Pokárání bylo slyšet až na chodbě. Tu si jeden mnich dodal odvahy a oslovil superiora, který vycházel z cely: „Otče, dnes jsem stál blízko služebníka, který si dovolil nemístný žert vůči našemu ctihodnému otci. Může být omluven jen svou nevzdělanou pitomostí. To, co mu nalil do lampy, nebyl olej, ale voda.“ „Ale lampa hořela přes čtyři hodiny.“ „Já však mohu odpřisáhnout, že voda byla načerpána z vědra před mýma očima.“ Superior, pln údivu, se chtěl přesvědčit. Vrátil se do cely a vyňal z lampy knot. A již nemohl pochybovat, v lampě byla čistá voda. Postavil mnicha na nohy a sám si klekl před něj a prosil o odpuštění. Pak dal zprávu patriarchovi. A tak konečně přišlo povolení - Charbel Makhlouf může odejít do poustevny sv. Petra a Pavla, asi půl hodiny chůze od kláštera.
Když se Charbel konečně dostal do svého „venkovského sídla“, jak rád nazýval svou poustevnu, nastala mu nová práce. Zúrodnil část zarostlé země a upravil ji na zahradu. Po práci rád sedával pod košatým dubem, těšil se ze zpěvu ptáků a rozjímal. Vyprosil si u představeného, aby do okolí poustevny nesměla vstoupit žádná žena. Jedl jen jednou denně trochu zeleniny. Jeho cela neměla žádný nábytek kromě lože se slamníkem, který byl vycpán dubovým listím a kůrou. Na zakrývání měl širokou přikrývku. Za polštář mu sloužil kus kmene stromu.
Jednou
jej přišel představený vizitovat. Tu k nim přiběhne uřícený mnich
a hlásí: „Na klášter se blíží pohroma. Nad našimi poli letí kobylky a
snášejí se na naši setbu. Všechno sežerou. Jsme proti nim bezmocní.
Nesmiluje-li se Pán, bude práce celého roku zmařena!“ Superior se na chvíli
zamyslel a pak se obrátil k Charbelovi: „Poslyšte, já cítím, že vy
jediný nás můžete zachránit.“ Ten učinil odmítavý posunek, ale neodvážil
se jediného slova, neboť slíbil bezpodmínečnou poslušnost. A tak šel do
kláštera. Zastavil se před kaplí a chvíli se modlil. Pak vzal nádobku se
svěcenou vodou a větvičku zimostrázu. Aniž by pospíchal, bez obřadních
formulí a hlasitých modliteb, prošel křížem zahradu a pole a kropil kolem
sebe zimostrázovou větvičkou. A kobylky ustupovaly, až se náhle vznesly a
odlétly. Úroda byla zachráněna! A Charbel se vrátil do své poustevny.
A opět nastala pro mnicha těžká doba. Superior mu nařídil, aby se stýkal s jinými lidmi. A tak přijal několik návštěv. Činil to jak nejkratčeji mohl a ani se na ně nepodíval. Ale touha lidí zvítězila. Chtěli, aby kněz opustil poustevnu a šel za těmi, kteří nemohou k němu. A on, na superiorův rozkaz, putoval po horách a požehnání pršelo jako z nebe.
Jednou mu oznámili, že mladý Šebrail Saba z Ihmeše se pomátl na rozumu. Stal se sadistou a hrozilo, že by mohl spáchat nějakou vraždu. Již byly učiněny všechny pokusy, které měla věda k dispozici, ale marně. A tak mnich šel. Dovedli jej do domu a po nějaké době přivlekli nemocného. A náhle dostali všichni strach, vždyť šílenec mohl Charbelovi ublížit. Ten ale neposlechl varování. Přistoupil k nemocnému a tiše se jej ptal: „Šebraile, proč jsi konal zlo? Je to přece tak prosté mít Boha přítelem. Tys trpěl a lidé si mysleli, že jsi zlý! Ale oni tomu nerozumějí! Vzpomeň si na své první svaté přijímání, na modlitby a lásku, kterou tenkrát hořelo tvé srdce. Hledáš svou rozkoš ve velké dáli, ale máš ji u sebe v modlitbě.“ Pak vyslovil nad mladíkem jediný verš z evangelia a ten se vzchopil úplně změněn. Zase myslil, plakal, byl uzdraven.
V klášterních dokladech nalézáme, že superior nařídil poustevníkovi, aby v čas nouze zajistil dostatečné množství jídla pro všechny. Charbel se soustředil na modlitbu a pak požehnal zásobárny. A ty, místo aby se do tří dnů vyprázdnily, byly samy od sebe doplňovány záhadným způsobem a byl v nich dokonce nadbytek. A to se opakovalo častěji.
Jednou mu dal představený za úkol, aby odešel z poustevny a šel s poslem, kam ho povede. A mnich, aniž se na něco ptal, šel. Nevěděl, že jej průvodce vedl k jednomu významnému muži, jehož syn byl těžce nemocen, a rodina kladla svou naději již jen do Charbela Makhloufa. Tu se mnich náhle zastavil a zvolal: „Není třeba, abychom šli dál. Vím, kam máme jít. Dítě v tomto okamžiku umírá!“ Nedbal na průvodcovu radu, ale vrátil se do poustevny, aby se modlil. Když přišel posel domů, nalezl matku v slzách. Dozvěděl se, že dítě zemřelo právě v době, kterou mnich označil.
A Charbel stárl. Musel se již jen dívat, jak zemi kolem jeho poustevny upravovali jiní. Pokud mu to bylo možné, pracoval stranou. Ale přesto se snažil ostatním pomáhat. A jeden mladý novic si odvážil vnutit mu do náruče po celodenní namáhavé práci několik těžkých krumpáčů. A když mnich nic nenamítal, přidal k tomu ještě lopaty a provaz. Byl to náklad pro dva silné muže. Charbel nehnul ani brvou a jen řekl: „Šetřte trochu svého soumara, aby vám mohl ještě dále pomáhat.“
Srůstal stále více se svou poustevnou. R. 1896 si k sobě vzal pomocníka, který mu dva roky pomáhal.
Nikdy se nedotkl peněz, i když mu chtěli dávat na mešní intence. Protože je nemohl odmítnout, neboť by tím poškodil klášter a přestoupil pravidla, dal peníze odebírat někým jiným.
16.12.1898 poprvé za celá desetiletí nastydl. Po proměňování omdlel a jeho druh Makarius jej odnesl do cely. Ale Charbelovi se ještě podařilo vstát a dokončit liturgii. Pak jej opět dopravili do cely. Jeho bolesti byly hrozné, ale on byl šťasten, že je může obětovat Bohu. O tři dny později prosil o pomazání nemocných. Na svatý večer mu bratři přinesli posilu, masitý vývar, který již padesát let nejedl. On však odmítl. Při vědomí byl až do konce. Jeho rty se stále pohybovaly a opakovaly mešní modlitbu: „Otče pravdy, hle, Tvůj Syn, smírná oběť. Jeho krev se vylévá za mě, přijmi moji oběť.“ Pak dostal záchvat mrtvice a skonal (24.12.1898).
Jeho pohřeb byl prostý. Za rakví šla jeho sestra, mnichové a vesničtí lidé. Každý cítil, že jej ztráta postihla osobně.
Již byla noc a ještě někteří truchlící setrvávali u hrobu. Najednou s hrůzou uviděli, že z hrobu vystupuje jasná záře. Poklekli, křižovali se a pak šli dojatě domů. Teprve dalšího dne se odvážili o divu vyprávět představenému.
Horalové z okolí Annaye brzy poznali, že jim smrt neodňala přítele, ale Bůh jim ho nechává dále. Mohou s ním rozmlouvat a on jim ukazuje správnou cestu a radí jim. A přišel den, kdy bylo všeobecně zjištěno: Měli jsme mezi sebou světce.
Uplynulo dvacet tři let. Ustavičné lijáky zpustošily klášterní hřbitov. Povinná úcta ke světci žádala, aby se učinila všechna opatření, aby se z jeho ostatků zachránilo, co se zachránit dá. A proto dostal superior od patriarchy svolení, aby dal hrob otevřít.
Když byla země vykopána asi do hloubky jednoho metru, začala se propadat a objevilo se bahno. A pak v něm bratr Eliáš nahmatal tělo, které pokrývala hustá vrstva plísně. S velkou úctou vzali mrtvolu a začali ji očišťovat. A k údivu všech se objevilo neporušené tělo, které nemělo mrtvolnou strnulost, ale působilo výrazem spícího člověka. A tak nebožtíka umyli a rakev s jeho ostatky uložili v jedné z cel.
Příštího dne byli mnichové zděšeni. Mrtvola byla opět znečištěna a ze všech pórů pronikal na povrch pot. Mytí zopakovali, ale po několika dnech se pot objevil znovu. A tělo vypadalo stále tak zdravě, jako by bylo tělem raněného.
Zpráva o podivuhodném zjevu se brzy rozšířila. Každý chtěl vidět zázračného mnicha a chtěl se ho dotknout. A tělo vzdorovalo času i přírodním zákonům.
R. 1927 superior rozhodl, aby tělo bylo pochováno. Charbel již neměl být vystavován v klášterní cele, ale měl obdržet konečný hrob. Proto jej 24.7. pochovali v klášterní kryptě. A čas měl dokonat dílo zkázy.
25.2.1950 jeden mnich náhodou zjistil, že štěrbinami mezi kameny prosakuje světlečervená nahoustlá tekutina, a to právě na místě, kde odpočíval Charbel. Protože nenalezli přirozenou příčinu, nařídil představený hrobku otevřít. Byla to nesmírně těžká práce, která trvala dlouhé hodiny. A pak se objevilo tělo, které nepodlehlo rozkladu. A vytékalo z něj husté načervenalé myro.
Po exhumaci začali přicházet poutníci, kteří se modlili v klášterní kryptě, a začalo docházet k zázračným uzdravením. Slepí viděli, hluší slyšeli, ochrnutí chodili, znetvoření nabývali lidské podoby. Hříšníci se obraceli a věřící odcházeli posilněni ve víře. A k hrobu i dnes putují nejen katolíci, ale i pravoslavní a mohamedáni. Uzdravují se bez rozdílu a náboženství se sbližují.
V červnu 1950 se dal jeden libanonský řeholník se čtyřmi žáky fotografovat u Charbelovy poustevny. Na pečlivě vyvolané desce se před skupinkou objevila postava mnicha, který zemřel před půl stoletím. A přitom se prokázalo, že poustevník nebyl nikdy zaživa fotografován. Deska byla zkoumána nejlepšími znalci a ti ji označili za zcela normální. Dnes je uchovávána libanonskými úřady.
Dne 9.10.1977 byl Charbel Makhlouf povýšen papežem Pavlem VI. na oltář. Od té doby je jeho úcta oficiálně povolena v celé Církvi.