Sv. Roman pocházel ze Sýrie, z města Emesu. Nejdříve byl ponomarem (člen chrámového personálu, zodpovídá za čistotu chrámu, zvoní k bohoslužbám, zapaluje svícny a podává kadidelnici) v jednom z chrámů v Bejrútě, pak odešel do Cařihradu. I zde působil jako ponomar v chrámě Boží Moudrosti. Protože neuměl číst, neúčastnil se chrámového zpěvu. Pro jeho zbožný život si ho oblíbil patriarcha Eutimius a dával mu stejné odměny jako všem klerikům (pod kleriky se zde myslí nositelé nižších svěcení). Těm se nelíbilo, že jim byl Roman postaven naroveň. V předvečer svátku Narození Páně, když byl v chrámě přítomen sám císař, donutili klerikové Romana vystoupit na ambón a zpívat. To jej velmi ponížilo. Po ukončení služby zůstal v chrámě, dlouho se modlil a plakal před ikonou Bohorodičky. Ta se mu v noci ve vidění zjevila, podala mu svitek pergamenu a nařídila mu jej sníst. Když se Roman probudil, ucítil velkou duchovní radost a osvícení rozumu. Příštího dne šel do chrámu. Když nastala doba zazpívat chvalozpěv svátku, vystoupil Roman na ambón a krásným hlasem začal zpívat: „Panna dnes věčného rodí a země Nepřístupnému jesle přináší. Andělé s pastýři chvály zpívají, mudrci za hvězdou putují. Vždyť kvůli nám se narodilo malé dítě, předvěký Bůh.“ (Kondak Narození). Všichni, kteří to slyšeli, přišli do vytržení. Když Roman ukončil píseň, patriarcha se jej zeptal, odkud se u něj vzala taková moudrost. Roman nezatajil zázrak Bohorodičky a pokorně jej vyznal. Klerikové v zahanbení prosili Romana o odpuštění. Patriarcha jej později vysvětil na diakona. V této hodnosti zemřel Roman v první polovici 6. st.
Sv. Romanovi se připisuje kolem tisíce písní. Studium jeho díla ukazuje, že mu patří většina kondaků určených pro velké svátky a mnoho písní v “Postní trioďi“. Jeho díla vynikají osobitostí básnické formy. Písně jsou obsahově velmi jednoduché a bez jakékoli alegorie. Velmi se věnuje kristologii. I když číslo tisíc je pravděpodobně zveličené, přece byl Roman vynikajícím hymnografem a hudebním skladatelem.