Byla sestrou sv. Bazila Velkého. V mládí ji vychovávala její matka, sv. Emelie. Když dospěla, byla zasnoubena s jistým mladíkem. Ženich jí však ještě před svatbou zemřel a dívka se rozhodla pro panenský stav. Po otcově smrti vychovávala společně s matkou své mladší sourozence.
Když děti dospěly, odešly Emelie s Makrínou k řece Irise (v Pontu), kde vybudovaly klášter. Makrína se stala představenou tohoto kláštera, do kterého brzy vstoupilo velké množství žen.
Život světice probíhal v neustálé modlitbě a práci. Její stud dosáhl takového stupně, že když se jí udělal na hrudi nádor, který mohl být odstraněn pouze operací, odepřela obnažit své tělo a operaci odmítla. Po modlitbách však byla zázračně uzdravena.
Její ruce byly vždy otevřeny pro chudé, a to i v době hladu. Byla obdařena darem zázraků, vyháněla démony, viděla do duší a předpovídala budoucnost.
Makrína zemřela r. 380.