Pavol Gojdič se narodil 17.7.1888 v Ruských Peklanech, nedaleko Prešova, v rodině řeckokatolického kněze Štefana Gojdiče a matky Anny (rozené Gerberyové). Při křtu dostal jméno Peter. Základní vzdělání získal v Cigelce a později v Bardějově a v Prešově. Ve studiu pokračoval na gymnáziu v Prešově, kde maturoval roku 1907. Protože ho Boží hlas volal ke kněžství, nastoupil na teologická studia v Prešově. Tam dosahoval vynikajících výsledků, a proto byl po roce poslaný na další studia do Budapešti.
I tam se snažil vést hluboký duchovní život. Už jako bohoslovec v semináři dostal od svého spirituála usměrnění do života: „Život není těžký, ale velmi vážný.“ To se mu stalo jakousi směrnicí, která ho provázela po celý život. Po ukončení studia byl 27.8.1911 vysvěcen v Prešove biskupem dr. Jánom Vályim na kněze. Po vysvěcení působil krátký čas jako kaplan u svého otce. Po roce byl jmenován prefektem eparchiálního internátu a současně učil náboženství na měšťanské škole. Později se stal protokolistou a archivářem na biskupském úřadě. Jako kaplan byl pověřený duchovní správou věřících v Sabinově. Roku 1919 se stal ředitelem biskupské kanceláře.
K velkému překvapení všech vstoupil 20.7.1922 do řádu sv. Bazila Velkého na Černečí Hoře u Mukačeva, kde po obláčce přijal 27.1.1923 jméno Pavol. Stalo se tak pro jeho skromnost, pokoru a touhu žít v askezi, a tak sloužit Pánu Bohu. Boží vůle však byla jiná a předurčila ho na vysokou úlohu ve službě biskupa. 14.9.1926 byl jmenovaný za apoštolského administrátora prešovské eparchie. Při své instalaci za administrátora ohlásil program svého apoštolátu: „S pomocí Boží chci být otcem sirotků, pomocníkem chudobných a těšitelem zarmoucených“.
Prvním úředním aktem nově vyjmenovaného administrátora prešovské eparchie Pavla Gojdiče bylo podepsání pastýřského listu u příležitosti 1100. výročí narození sv. Cyrila, apoštola Slovanů. Tak začal svou činnost v duchu slovanských apoštolů, vždy věrný Římu tak, jako oni. Byl Slovanem a velmi miloval svůj byzantský obřad.
7.3.1927 byl ustanovený za biskupa s titulem harpašský (Ecclasiae Harpasenae – Malá Asie). Konsekrovaný na biskupa byl v chráme sv. Klimenta v Římě 25.3.1927 na svátek Zvěstování Bohorodičky.
Po biskupském svěcení navštívil Baziliku sv. Petra v Římě, kde se pomodlil na hrobě sv. apoštola. Dne 29.3.1927 byli spolu s otcem biskupem Nyáradim přijati na osobní audienci Svatým Otcem Piem XI. Římský papež daroval otci biskupovi Pavlovi zlatý kříž, který mu podával se slovy: „Tento kříž je jen slabým symbolem těch velkých křížů, které na tebe, můj synu, sešle Pán Bůh ve tvé biskupské službě.“
Na svou apoštolskou cestu si zvolil biskupské heslo: „Bůh je láska, milujme ho!“ Jako biskup se zasloužil o povznesení duchovního života kněží a věřících. Velmi mu záleželo na správném slavení bohoslužeb a dodržování církevních svátků. V důsledku nových poměrů zřizoval nové farnosti, např. v Praze, Bratislavě, Levoči a jinde. Díky jeho usilovnosti byl postavený v Prešově sirotčinec, který svěřil sestrám Služebnicím Nepoškvrněného Početí Panny Marie. Výrazné byly jeho aktivity v oblasti školství, což dokumentovalo založení řeckokatolického gymnázia v Prešově roku 1936. Podporoval i učitelskou akademii, seminář, internáty a podobně. Všemožně se staral o vydávání duchovní literatury, což se projevilo vydáváním časopisů Blahovistnik, Da priidet carstvije Tvoje a různých modlitebních a knižních titulů, které vycházely v nakladatelství PETRA. Za jeho laskavý, pozorný a dobročinný vztah k lidem se mu dostalo uznání, když ho nazývali „mužem zlatého srdce“.
Devizou otce biskupa byla i vroucí láska k Eucharistickému Spasiteli, neustále posilňovaná adorací před Nejsvětější Eucharistií v biskupské kapli. Další, neméně výraznou črtou jeho duchovního života, byla velká úcta k Božskému Srdci. Už jako bohoslovec v semináři v Budapešti se zasvětil Božskému Srdci a později to každé ráno potvrzoval slovy: „Všechny modlitby, oběti a kříže obětuji jako náhradu za hříchy celého světa!“ Nesmíme zapomenout, že byl velkým ctitelem Matky Boží a jako mariánský ctitel měl ve své biskupské kapli ikonu Klokočovské Panny Marie, před kterou se dennodenně modlil a skládal sebe i celou eparchii do její ochrany.
13.4.1939 byl jmenovaný za apoštolského administrátora mukačevské apoštolské administratury na Slovensku. Ve složitých podmínkách Slovenského štátu se jeho osoba stala trnem v oku tehdejších vládních představitelů, a proto sám požádal o abdikaci. Avšak Sv. Otec ocenil jeho snažení a abdikaci nejen že nepřijal, ale místo ní ho jmenoval za prešovského sídelního biskupa. A tak 8.8.1940 byl v Prešově slavnostně intronizovaný a následně 15.1.1946 potvrzený v jurisdikci řeckokatolíků v celém Československu.
Další slibný rozvoj náboženského a duchovného života v eparchii, který se rozvíjel podle osobního příkladu a horlivosti otce biskupa Pavla Gojdiče, byl přerušený válečnými událostmi a především nástupem komunistů k moci roku 1948. Jejich ideologické směřování předurčovalo boj zvlášť proti řeckokatolické církvi. Biskup P.P.Gojdič odmítl komunistickou stranou a státní mocí podporovanou snahu o přestup řeckokatolíků k pravoslaví, i když věděl, že se tím sám vystaví pronásledování, vězení, nebo i smrti. Postupně ho izolovali od duchovenstva a věřících. I když byl vystavený velkému tlaku, aby se zřekl katolické víry a přetrhl jednotu s římským papežem, všechny lákavé nabídky odmítl a vyhlásil: „Je mi už 62 let a obětuji svůj celý majetek i rezidenci, ale svou víru za žádných okolností nezradím, neboť chci, aby má duše byla spasena“.
Při smutně známých okolnostech Prešovského soboru dne 28.4.1950, kterým státní moc postavila řeckokatolickou církev mimo zákon a zároveň zakázala její činnost, byl biskup Pavol Gojdič zatknutý a internovaný. Začala se tak jeho křížová cesta mnohými věznicemi bývalého Československa, ze kterých ho vysvobodila až smrt.
Ve dnech 11.-15.1.1951 byl ve vykonstruovaném procesu s tzv. vlastizrádnými biskupy (Vojtašákem, Buzalkou a Gojdičem) odsouzený na doživotní odnětí svobody, zaplacení dvěstětisíc korun pokuty a odnětí všech občanských práv. Potom následovala přemísťování z jednoho vězení do druhého. Biskup P.P.Gojdič byl vystavovaný fyzickému a psychickému nátlaku, byl ponižovaný, musel vykonávat nejtěžší a nejpodřadnější práce. Nikdy si však nestěžoval a nežádal o výhody. Každou chvíli využíval k modlitbě a tajně sloužil sv. liturgie. Na základě amnestie v roce 1953, vydané prezidentem A. Zápotockým, byl jeho trest změněný z doživotí na 25 let odnětí svobody. Bylo mu tehdy 66 let a jeho zdravotní stav se stále zhoršoval. Další žádosti o amnestii byly zamítnuty.
Otec biskup Pavol Gojdič se mohl dostat z těžkého vězení na svobodu jen tehdy, pokud by zapřel svou věrnost Církvi a Sv. Otci. Dostával různé nabídky, jak o tom svědčí událost, na niž později vzpomínal takto: Ve věznici v Ruzyni ho v reprezentační místnosti, kam ho dovedli z cely, přijal uniformovaný vysoký důstojník. Oznámil mu, že z této místnosti půjde rovnou do Prešova, pokud je ochotný stát se metropolitou pravoslavné církve v Československu. Otec biskup tuto nabídku odmítl s ospravedlněním, že by to bol strašný hřích proti Bohu a zrada na Sv. Otcovi, vlastním svědomí i na věřících, z nichž mnozí v tom čase trpěli.
I v nejtěžších chvílích byl odevzdaný do Boží vůle, jak o tom svědčí jeho slova: „Opravdu nevím, zda by bylo hodné zaměnit korunu mučednictví za dva, či tři roky života na svobodě. Ale já to ponechám na milého Pána Boha, ať on rozhodne“. Při příležitosti jeho 70. narozenin mu do vězení poslal telegram i Sv. Otec Pius XII. Ubezpečil ho v něm, že nezapomíná na svého hrdinného syna. To byl pro otce biskupa skutečně jeden z nejkrásnějších dní ve vězení.
Velkou touhou otce biskupa Gojdiče bylo, aby zemřel zaopatřený svátostmi a v den svých narozenin. Obě touhy se mu splnily. Na nemocniční pokoj v leopoldovském vězení, kde trávil poslední dny, byl přemístěný otec Alois Vrána, který ho vyzpovídal. Kalich utrpení otce biskupa Pavla se už naplňoval. Očitým svědkem posledních chvil jeho života byl jeho spoluvězeň – ošetřovatel František Ondruška, který o nich zaznamenal jedinečné svědectví. Potvrdil, že se splnilo přání otce biskupa, když zemřel 17.7.1960, tedy v den svých narozenin ve věku 72 let. Zemřel ve vězeňské nemocnici v Leopoldově, na následky tam získaných chorob v důsledku zlého zacházení. Následně byl pochovaný bez jakýchkoli poct na vězeňském hřbitově v hrobě bez jména, pod vězeňským číslem 681.
V důsledku uvolnění společenskopolitických poměrů v Československu roku 1968 dovolily státní orgány po mnohých průtazích exhumaci tělesných pozůstatků otce biskupa P.P.Gojdiče. Samotná exhumace se uskutečnila na leopoldovském hřbitově 29.10.1968 s následným převezením tělesných pozůstatků do Prešova. Rozhodnutím normalizačních úřadů po sovětské okupaci musely být přemístěny do krypty řeckokatolického katedrálního chrámu sv. Jana Křtitele v Prešově. Od 15.5.1990 se nacházejí v kapli katedrály v sarkofágu.
Biskup Pavol Gojdič byl 27.9.1990 soudně rehabilitovaný. Vyznamenaný byl in memoriam Řádem T.G.Masaryka II. třídy a Pribinovým křížem I. třídy.
Při své historické návštěvě Slovenska r. 1995 se Sv. Otec Jan Pavel II. během návštěvy Prešova modlil u hrobu tohoto biskupa – mučeníka v kapli katedrálního chrámu.
Dne 4.11.2001 jej římský papež Jan Pavel II. vyhlásil blahoslaveným.